Křest knihy není oslava pro ego autora. Je to chvíle, kdy má kniha začít žít

Dny REDu letos přinesly jeden z těch podvečerů, u kterých si člověk velmi rychle uvědomí, proč má knižní svět tak skvělou komunitu. Na Masarykově nádraží jsme pokřtili hned tři novinky českých autorek a všechny se následně objevily mezi bestsellery. A i když se na sociálních sítích nejvíce řešila jedna jediná fotka tří svalovců v maskách a bez trička, skutečný příběh té akce byl mnohem zajímavější.

Šlo o trojitý křest knih Kdo chytá v lese od Tess M. Puffrové, Pod jednou střechou od Eleanor Corvin a Struny naděje od Dominiky Dvorožňák. Tedy tří titulů, které velmi dobře ukazují, jak silná dnes je česká romantická literatura, když za ní stojí autorky, které rozumí svým čtenářkám a svému žánru. Na místě byla skvělá atmosféra, plné knihkupectví, dobré jídlo, prosecco, sweet bar, podpisy, rozhovory a hlavně čtenářky, které přišly podpořit autorky.

A pak byla samozřejmě ta fotka.

Tři svalovci v maskách a bez trička. Tematický doplněk k akci, který přesně zapadal do nálady večera i do komunikace kolem Dnů REDu. Nic víc, nic míň. Přesto se právě tahle jediná fotografie stala důvodem, proč se o celé akci dozvěděly stovky tisíc lidí. A to je na tom vlastně hrozně roztomilé.

Z běžného pohledu by podobný křest zůstal v bublině čtenářek romantiky, fanoušků autorek a lidí, kteří sledují knižní novinky. Díky jedné vizuálně silné fotografii se ale dostal k publiku, které by se o podobnou akci jinak nikdy nezajímalo. A jak už to na sociálních sítích bývá, část lidí reagovala pobaveně, část nadšeně a část naprosto dotčeně, jako by se právě zhroutil jeden ze základních pilířů západní civilizace.

Nejzajímavější na tom pro mě není samotná kritika. Ta k internetu patří a někdy je tak předvídatelná, že by se dala psát týden předem. Zajímavý je spíš princip, na kterém vznikla. Myslím si, že velká část šoku a údivu, především u některých mužů, pramení z porušení očekávání a kulturního dvojího metru. O své vlastní nejistotě nemluvě...

Naše společnost je stále zvláštně váhající ve chvíli, kdy se objekt pozornosti otočí opačným směrem. Ženské tělo jsme si v reklamě, filmu, popkultuře i médiích zvykli vídat desítky let. Často naprosto samozřejmě, bez kontextu a někdy i bez většího smyslu. Jakmile se ale v podobně stylizované roli objeví odhalený muž, část veřejnosti se začne tvářit, že sleduje konec mravnosti v přímém přenosu.

Přitom celá akce byla ve skutečnosti velmi konzervativní. Byla to knižní událost plná rozhovorů s autorkami, které skvěle píší, dokázaly si najít čtenářky a jsou inspirací pro mnoho začínajících autorek i čtenářů. Bavili jsme se o knihách, o postavách, o psaní, o emocích, o tom, jak vznikají příběhy a proč romantická literatura v posledních letech tak silně rezonuje.

Jen se u toho na jedné fotce objevili tři muži, kteří zjevně nabourali představu některých lidí o tom, jak má vypadat literární akce. A za mě je to vlastně dobrá zpráva.

Ne proto, že by cílem křtu mělo být někoho naštvat. To by bylo málo a ve výsledku by to nefungovalo. Ale proto, že dobrá knižní akce má mít energii, musí být zapamatovatelná a měla by dokázat knihu dostat za hranice běžného publika. V tomhle případě se to povedlo a já jsem to tedy vůbec nečekal.

A tím se dostávám k tématu, které je podle mě pro autory velmi důležité.

Křest knihy

Pro mnoho autorů je křest knihy velký okamžik. A já tomu naprosto rozumím. Vydat knihu znamená strávit měsíce, někdy roky práce nad rukopisem, pochybovat, přepisovat, čekat na redakci, řešit obálku, anotaci, první reakce a nakonec držet v ruce hotový výtisk. Je přirozené, že člověk chce ten okamžik nějak oslavit.

Jenže právě tady se často dělá zásadní chyba. Křest knihy není primárně akce pro autora, i když se to tak může zdát. Křest knihy by měl být hlavně akce pro knihu. A zároveň pro osobní značku jejího tvůrce.

Je samozřejmě krásné, když se sejde rodina, přátelé, kolegové a pár blízkých čtenářů. Kniha se pokřtí, připije se, udělají se fotky a autor má pocit, že se něco uzavřelo. Jenže otázka zní: co bude dál?

Pomohl ten křest prodeji knihy? Vznikly z něj fotky, videa nebo mediální výstupy? Přivedl nové čtenáře? Posílil vnímání autora? Vznikl obsah, který se dá dál používat? Mluvilo se o té knize i mimo místnost, kde se akce konala?

Pokud je odpověď na většinu těchto otázek ne, pak je potřeba říct trochu nepříjemnou věc. Takový křest může být sice příjemný osobní zážitek, ale z pohledu knihy jde často o poměrně nákladnou a energeticky vyčerpávající akci s velmi malým dopadem. A tu energii by šlo někdy využít lépe.

To neznamená, že křty nemají smysl. Mají. Jen je potřeba o nich přemýšlet jinak.

Křest by měl mít jasný důvod. Může přilákat čtenáře. Může vytvořit mediální obsah. Může být součástí festivalu nebo veletrhu, kde už lidé jsou a mají chuť objevovat nové knihy. Může spojit více autorů dohromady a vytvořit silnější program. Může nabídnout zážitek, který přesahuje běžné podepisování knihy u stolku.

Právě proto dává velký smysl, když se křtí více titulů současně. Jedna autorka přivede své čtenářky, druhá přivede další publikum, třetí osloví zase trochu jinou skupinu. Výsledkem není uzavřená oslava jedné knihy, ale živá literární událost. Čtenáři se potkávají, objevují nové autorky a knihy se přirozeně dostávají k lidem, kteří by po nich možná sami nesáhli.

Stejně dobře fungují křty na knižních veletrzích, festivalech nebo větších komunitních akcích. Tam už existuje publikum, které přišlo kvůli knihám. Autor nemusí složitě vytvářet pozornost od nuly, ale může se napojit na energii místa, programu a čtenářské komunity.

Trojitý křest během Dnů REDu pro mě v tomhle smyslu ukázal ideální kombinaci. Byly tam čtenářky, které knihy opravdu zajímají. Byly tam autorky, které měly co říct. Byla tam atmosféra, která nešla předstírat. A byl tam i jeden výrazný vizuální moment, který celou akci poslal daleko za hranice běžné knižní komunikace.

Křest knihy by neměl být konec cesty. Měl by být začátek další fáze. Chvíle, kdy se kniha dostává mezi lidi, kdy vzniká obsah, kdy autor posiluje vztah se čtenáři a kdy se kolem knihy konečně něco děje.

A pokud k tomu někdy pomůže fotka tří mužů v maskách a bez trička, kteří způsobí menší kulturní zemětřesení v komentářích, tak proč ne.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.