Hyperion: kniha, kterou je lepší číst později než příliš brzy

K Hyperionu od Dana Simmonse jsem se dostal vlastně pozdě. A myslím si, že to je dobře. Neustále jsem celou sérii vídal ve všech možných žebříčcích toho nejlepšího, co můžete v rámci science fiction číst. A mám pocit, že kdybych ji četl před deseti, patnácti nebo dvaceti lety, mohl bych být ve výsledku zklamaný. Hyperion totiž potřebuje zkušeného čtenáře. Ne snad proto, že by byl nesrozumitelný, ale protože velká část jeho síly neleží v příběhu samotném, nýbrž v tom, jakým způsobem je vystavěn a kolik vrstev v sobě ukrývá.

Simmons ke knize přistoupil způsobem, který je pro jeho tvorbu vlastně velmi typický. Nikdy nebyl autorem, který by respektoval hranice žánrů. Naopak. Po většinu kariéry mezi nimi neustále přechází, bourá je a kombinuje. Stačí se podívat na jeho další známá díla.

Jednou napíše historický horor, podruhé velkolepou science fiction, potřetí thriller, mysteriózní román nebo literární fikci. Hyperion je možná nejčistší ukázkou této autorovy schopnosti. Není to pouze vesmírná sága. Není to pouze space opera. Není to pouze filozofická science fiction. Je to obrovský literární mix, ve kterém se potkávají desítky inspirací, od klasické poezie přes náboženství až po kulturní antropologii, historii, filozofii, politiku a technologické vize budoucnosti.

Je to přesně ten typ literatury, který vás připoutá a pomalým, poklidným tempem vám naservíruje zcela fenomenální příběh, jenž vlastně nesnese jednoduché srovnání. Zároveň je trochu problematické zařadit ho pouze jako velkou vesmírnou ságu nebo vesmírnou odyseu, protože je mnohem rozmanitější a autorova vize byla mnohem komplexnější.

Vlastně vám zde ani nechci do detailu představovat samotný příběh. To je docela zbytečné. Nikdy bych totiž nedokázal pojmout ani zlomek toho, co vše do něj autor ukryl. Primární je, že sledujeme individuální vyprávění sedmi poutníků, kteří se společně vydávají na místo, ze kterého by se většina z nich neměla vrátit. Rozhodnou se představit své příběhy ostatním, protože právě znalost minulosti může být klíčová pro jejich přežití i další cestu.

A právě zde přichází jeden z největších literárních triumfů celé knihy.

Každý z poutníků vypráví svůj příběh úplně jiným stylem. Jeden připomíná vojenskou science fiction, jiný detektivku, další horor, romantický příběh, náboženské drama nebo filozofickou úvahu. Čtenář tak nemusí mít nutně pocit, že čte jeden román. Čte několik výjimečných knih současně, které se postupně skládají do jednoho obrovského obrazu.

Simmons představuje různé koncepty lidství. Ptá se, co pro nás znamenají technologie. Jestli jsme ve vesmíru sami. Co pro nás znamená rodičovství, láska, víra, bolest nebo oběť. Jak vnímáme čas. A co se může stát, když se jeho plynutí obrátí.

Právě motiv času patří k nejzajímavějším prvkům celé knihy. Většina autorů science fiction pracuje s časem jako s technickým problémem a výzvou. Simmons z něj dělá problém existenciální. Neptá se, zda lze cestovat časem. Ptá se, jak by změna toku času ovlivnila lidskou psychiku, vztahy nebo samotnou podstatu života.

Stejně výrazně kniha pracuje s náboženstvím. Víra, vykoupení, mučednictví, oběť i otázka existence vyššího smyslu prostupují celým románem. Některé části knihy působí téměř jako teologická debata vedená prostřednictvím science fiction. Klaním se.

Hyperion lze snadno číst jako fascinující experiment na poli kulturní antropologie. Simmons vytváří desítky lidských kultur, které se během staletí vývoje rozcházely odlišnými směry. Některé přijaly technologie téměř bez omezení, jiné se vracejí k archaickým modelům společnosti. Některé připomínají kolonisty na hranici známého světa, jiné fungují téměř jako digitální civilizace závislé na umělé inteligenci.

Autor tak nezkoumá pouze budoucnost technologií, ale především budoucnost člověka. Jak se mění kultura. Jak vznikají nové mýty. Jak se proměňuje náboženství. A které lidské vlastnosti zůstávají stejné bez ohledu na tisíciletí vývoje.

Zajímavý postřeh. O knihách, které zrovna čtu či poslouchám, často diskutuji se svými dcerami. Představuji zajímavá témata a většinou jde o knihy pro dospělé, dětské literatuře hodně vzdálené. A některé střípky Hyperionu je opravdu fascinovaly a neskutečně zajímavě je interpretovaly a stavěly kolem nich své vlastní teorie.

Právě zde se ukazuje Simmonsův obrovský rozhled. Hyperion není knihou jednoho nápadu. Je to dílo autora, který evidentně strávil roky četbou historie, filozofie, náboženství, poezie i společenských věd a následně vše promíchal do něčeho, co působí naprosto originálně a originální to tedy je.

A i to je důvod, proč by si tuto knihu měli přečíst všichni autoři.

Dan Simmons vám zde ukazuje, jak odvážně lze ke kreativní práci přistupovat. Jak rozmáchlé mohou být naše ambice. Jak daleko můžeme zajít při propojování zdánlivě nesouvisejících témat. A že skutečná klasika často vzniká právě ve chvíli, kdy autor přestane respektovat hranice jednotlivých žánrů.

Pro mnoho čtenářů bude Hyperion navždy zařazen mezi největší díla science fiction. Myslím si ale, že jeho přesah je mnohem větší. Je to román o člověku, civilizaci, víře, kultuře, čase a smrti. Jen se náhodou odehrává mezi hvězdami.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.