Sam Neill byl mnohem víc než muž, který přežil zkázu Jurského parku

Tento článek publikuji jako vzpomínku na Sama Neilla, úžasného herce, který dnes ve věku 78 let zemřel a jeho odkaz je významný nejen ve filmu, ale i v literatuře. Já osobně jsem na něm vyrůstal díky Jurskému parku a doktor Alan Grant pro mě dlouho představoval hlavně člověka, který dokáže zachovat klid i ve chvíli, kdy se proti němu rozběhne T-rex. Až v dospělosti jsem zjistil, že za touto filmovou postavou byl nesmírně vtipný, skromný a podle všeho opravdu fajn člověk.

Jeho autobiografie byla závod s časem

Měl jsem velkou radost, že jsme mohli v roce 2024 českým čtenářům představit jeho autobiografii Už jsem vám to vyprávěl?, kterou přeložil Michal Čermák. A právě dnes se k ní chci vrátit. Kniha vyšla v originále v roce 2023 a stala se velkým světovým bestsellerem. V Londýně, New Yorku i Tokiu byla na předních příčkách všech knihkupectví. To jen ukazuje, jak hluboce se Sam Neill zapsal do srdcí diváků.

V České republice kniha zaznamenala menší úspěch, než bych čekal, ale je to tak zde s většinou biografií filmových hvězd i režisérů. Jde o publikace spíše pro nejzarytější fanoušky. Ale to nijak nesnižuje jejich význam či obecně čtivost. Ta bývá naopak nesmírná.

Sam Neill svou biografii začal psát poté, co mu lékaři diagnostikovali lymfom ve třetím stadiu. Ještě krátce předtím propagoval poslední díl Jurského světa a příliš neřešil zvětšující se uzliny na krku. Pak se všechno velmi rychle změnilo.

Najednou měl čas. Ležel v nemocnici, podstupoval léčbu a začal zapisovat vzpomínky, protože mu psaní pomáhalo nemyslet na to, že zřejmě umírá. Sám na začátku přiznává, že kniha bude nesourodá, protože ji píše ve spěchu. Já mu to zcela odpouštím.

Nejedná se o uhlazený životopis, který postupuje rok po roce a u každého filmu uvede rozpočet, návštěvnost a tři citace filmových kritiků. Je to spíše dlouhý večer s člověkem, který nalévá víno, přeskakuje od dětství k rakovině, od Stevena Spielberga ke kolonoskopii a od Seana Conneryho k praseti jménem Angelika.

Z chlapce jménem Nigel se stal Sam a herec

Sam Neill se narodil roku 1947 v severoirském Omaghu jako Nigel John Dermot Neill. Jméno Nigel bytostně nesnášel a v jedenácti letech se společně se svým nejlepším kamarádem rozhodli, že potřebují jména jako hrdinové z westernů. Z Nigela Neilla se tedy stal Sam.

Jako malý koktal, stěhoval se mezi Irskem a Novým Zélandem a po příjezdu do nové země se rychle naučil měnit svůj přízvuk, aby mezi ostatní zapadl. Sám zpětně říká, že právě tam možná začala jeho herecká kariéra. Ne před kamerou, ale ve chvíli, kdy se nervózní chlapec učil být někým, kdo chce splynout s okolím.

Herce z něj přitom nikdo cíleně nevychovával. Neměl za sebou prestižní hereckou školu a dlouho ani nepovažoval hraní za skutečné povolání. Pracoval v novozélandské Národní filmové jednotce (National Film Unit – NFU), natáčel dokumenty a k profesionálnímu herectví se dostával velmi pomalu a často náhodou.

První velký zlom představoval novozélandský film Sleeping Dogs. Následovala Austrálie a snímek Má skvělá kariéra, po kterém si konečně připustil, že by se herectvím mohl živit. Pak přišly filmy jako Posedlost, Úplné bezvětří, Hon na ponorku, Piano, Horizont události nebo první příležitosti v seriálech.

Při čtení jeho vzpomínek máte neustále pocit, že Sam Neill celý život úplně nepochopil, proč si někdo před kameru vybral právě jeho. Syndrom podvodníka ho neopustil ani ve chvíli, kdy dostal jednu z hlavních rolí v největším filmu své doby.

Jurský park změnil jeho život

Pro mnoho lidí bude Sam Neill navždy především doktorem Alanem Grantem. A není na tom vůbec nic špatného. Sám v knize píše, že po něm děti ještě po desetiletích pokřikovaly, že je „dinosauří muž“. Bral to jako kompliment.

Když mu Steven Spielberg, v té době zcela určitě největší režisér světa, nabídl hlavní roli v Jurském parku, Neillovi bylo přibližně pětačtyřicet let. Připadal si příliš starý, příliš obyčejný a rozhodně ne jako někdo, kdo by měl konkurovat Sylvesteru Stalloneovi nebo Arnoldu Schwarzeneggerovi. Právě v tom je ale kouzlo Alana Granta.

Není to superhrdina. Je to člověk, který při prvním pohledu na brachiosaura skoro omdlí, nemá rád děti a pak se o ně samozřejmě musí postarat. Je vyděšený stejně jako diváci, jen se přesto snaží dělat to nejlepší, co v dané chvíli dokáže.

Neill na natáčení vzpomíná s vděčností. Píše o Spielbergově dětském nadšení, popisuje hurikán Iniki, který během natáčení zničil havajský ostrov i filmové kulisy. A samozřejmě přidává historku z londýnské premiéry, na které jeho desetiletý syn seděl nedaleko princezny Diany.

Nejdůležitější ovšem je, jak píše o lidech. Laura Dernová (v době natáčení prvního filmu jí nebylo ani 25 let) a Jeff Goldblum se stali jeho celoživotními přáteli. Když se po téměř třiceti letech vrátili ke svým postavám v Jurském světě, nebyla to pro něj jen další velká zakázka. Bylo to setkání lidí, kteří společně prožili něco naprosto mimořádného a i vytvořili něco mimořádného.

Osobní vsuvka

K Jurskému parku jsem se ovšem vrátil ještě jednou, a to až o hodně později. Tentokrát už ne jako k filmu, ale jako ke knize, díky které jsem objevil Michaela Crichtona. A právě on se postupně stal jedním z mých nejoblíbenějších autorů.

Jeho Kmen Andromeda jsem bez přehánění četl (či slyšel jako audioknihu) snad dvacetkrát. Dodnes ho považuji za jeden z vrcholů příběhů, které dokážou spojit vědu, napětí a dokonale vystavěnou atmosféru. Crichton uměl pracovat s odbornými tématy tak, že nepůsobila jako suchá přednáška, ale jako součást fenomenálního dobrodružství, plného bílých plášťů. A právě Jurský park byl pro mě branou nejen k Samu Neillovi, ale nakonec i k autorovi, jehož knihy mě budou provázet po zbytek života.

Nejlepší části knihy nakonec jsou právě o lidech a přátelství

V této autobiografii se samozřejmě objevuje ohromující množství známých jmen. Sam Neill pracoval s Meryl Streepovou, Nicole Kidmanovou, Seanem Connerym, Robinem Williamsem, Isabelle Adjaniovou, Liamem Neesonem, Judy Davisovou, Willem Dafoem, Cate Blanchettovou nebo Anthonym Hopkinsem.

Nikdy ovšem nepůsobí jako člověk, který by vám chtěl chlubit a ukazovat čísla v seznamu kontaktů. Slavná jména jsou pouze součástí příběhů o přátelství, obdivu, trapasech, pracovních neúspěších a někdy také o smrti.

Velmi silně píše o svých rodičích, babičkách, sourozencích a dětech. O nejlepším kamarádovi Billu Nuttovi, kterému vážná dopravní nehoda úplně změnila život. O výtvarníkovi Ralphu Hoterem, před jehož dílem se po letech rozplakal. O přátelích, se kterými se nestihl rozloučit, a lidech, po nichž se mu bude stýskat navždy.

Stejnou pozornost věnuje zdravotním sestrám, lidem z filmových štábů nebo úplně náhodným cizincům, kteří mu někdy pomohli.

Sam Neill rozhodně nedělal pouze dobrá rozhodnutí. Bez vytáček přiznává, že hrál ve špatných filmech. U filmu financovaného organizací FIFA otevřeně říká, že kdyby tehdy věděl to, co ví dnes, nabídku by nepřijal. Nesnaží se zpětně všechno obhájit ani ze sebe vytvořit morální autoritu.

Herectví pro něj bylo zaměstnání. Herci podle něj často přijímají nabídky z úplně stejného důvodu jako kdokoliv jiný – musí uživit rodinu a zaplatit dětem školy. Za velkými filmovými sny se pořád skrývá člověk, který chodí do práce a vydělává na chleba.

Mimo filmový plac žil mezi vínem, zvířaty a stromy

Až v dospělosti a převážně díky této knize jsem zjistil, jak moc byl Sam Neill spojený s Novým Zélandem, svou farmou a vinařstvím Two Paddocks.

Víno začal vyrábět téměř stejně náhodně jako hrát. Koupil první pozemek, vysadil několik řádků pinotu noir a doufal, že výsledný produkt nebude úplně nepoužitelný. Když poprvé ochutnal vlastní víno a zjistil, že je skutečně dobré, považoval to za jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života.

O vinařství ale nepíše pouze jako o produktu nebo investici. Píše o lidech, kteří ho vytvářejí. Říká, že chce spolupracovat s lidmi, které má rád, a že jejich bezpečí, pohoda a vědomí, že si jich firma váží, jsou základem dobrého pracovního prostředí.

Spokojená firma podle něj vyrábí spokojené víno.

Tato jednoduchá myšlenka vám o něm řekne možná víc než všechny filmové ceny a premiéry. Stejně jako jeho vztah ke zvířatům, ptákům, stromům a půdě. Na farmě vysazoval původní dřeviny, staral se o prasata, ovce a další zvířata a na sociálních sítích působil jako lehce zmatený venkovský gentleman, který náhodou natočil jeden z nejslavnějších filmů historie.

Filmová hvězda, ale zcela omylem

Autobiografie Už jsem vám to vyprávěl? je místy velmi veselá, jindy smutná a někdy překvapivě otevřená. Sam Neill v ní dokáže během několika stran přejít od strachu ze smrti k historkám o zácpě, od rakoviny k tanci a od životního neúspěchu k úvaze, proč jsou ženy ve většině věcí lepší než muži.

První chemoterapie nezabrala. Nádory se vrátily a Neill chvíli skutečně věřil, že píše zápisky umírajícího člověka. Pak přišla nová léčba a osudový telefonát, během kterého se dozvěděl, že je v remisi.

Knihu proto zakončuje jako člověk, který chce žít dál. Ne hrdina, jenž porazil smrt, ale muž, který dostal další čas a hodlal ho využít. Přesto Sam Neill dnes odešel. Zůstaly po něm desítky rolí, filmy, ke kterým se budeme vracet, vinice a mnoho stromů.

Já na něj budu vždycky s úsměvem vzpomínat jako na Alana Granta a třást se strachy, jako když jsem poprvé viděl Horizont události. Po přečtení jeho knihy už ale také jako na Nigela, který se přejmenoval na Sama, celý život pochyboval o vlastním talentu a přitom dokázal udělat radost milionům lidí. Díky za to.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.