Z deníků Robokata: jedna z nejúspěšnějších sci-fi sérií současnosti a její první tři díly

Robokat nechce ovládnout lidstvo, objevovat smysl své 0existence ani pronášet hluboké monology o budoucnosti lidstva či vesmíru. Chce sledovat seriály, vyhýbat se sociálnímu kontaktu s čímkoliv živým a pokud možno nepřijít při práci k úhoně. Přesto se z něj stal jeden z nejpopulárnějších hrdinů moderní science fiction a já se po letech vrátil k prvním třem knihám, abych zjistil, zda jeho kouzlo stále funguje.

Série The Murderbot Diaries, v češtině vydávaná pod názvem Z deníků Robokata, patří mezi největší žánrové úspěchy poslední dekády a to v globálním měřítku. První díl All Systems Red má na Goodreads více než 400 000 hodnocení a další dva díly se pohybují kolem 230 000 a 185 000 hodnocení. To jsou čísla, ke kterým se drtivá většina sci-fi knih nikdy ani nepřiblíží.

Zajímavý je také vývoj průměrného hodnocení. První díl má na Goodreads přibližně 4,11 bodu z pěti, druhý 4,24 a třetí 4,23. U dlouhých sérií je podobný vývoj velmi častý a vysvětlení není nijak složité. Pokud se vám nelíbí první nebo druhý díl, zpravidla se nepustíte do třetího, čtvrtého, pátého a všech dalších pokračování. Postupně zůstávají hlavně největší fanoušci, kteří dobře vědí, co od série dostanou. To se děje na každé databázi literární či filmové.

Velkou pozornost značce přinesl také desetidílný seriál Murderbot, který měl premiéru na Apple TV+ v květnu 2025. Robokata v něm ztvárnil Alexander Skarsgård a první řada adaptovala především události knihy Výpadek systémů. Přijetí bylo velmi dobré, byť nikoliv bez výhrad. Kritici chválili především humor, hlavní výkon a způsob, jakým seriál pracuje s Robokatovým vnitřním hlasem, zatímco část recenzentů upozorňovala na pomalejší tempo a skutečnost, že krátká novela byla roztažena do deseti epizod. Seriál se každopádně dočkal brzkého potvrzení druhé řady.

Proč je pro mě Robokat osobní záležitost

Z deníků Robokata mám a budu mít navždy v paměti. Jedná se totiž o první takto velkou sci-fi sérii, kterou jsme začali vydávat pod značkou Fobos, a od začátku to byla obrovská výzva. A vlastně stále je.

U dlouhých sérií totiž zpravidla funguje poměrně krutá matematika. První a druhá kniha se prodávají nejlépe, ale s každým dalším pokračováním prodeje klesají. Obecně se někdy říká, že mezi prvními díly může prodej spadnout klidně na polovinu. Později se pokles postupně zpomaluje, protože zůstávají nejvěrnější fanoušci a nadšenci, ale pořád je velmi dobře viditelný.

Je to vlastně opačná strana stejného principu, který vede k růstu hodnocení. Čtenářů ubývá, ale zůstávají ti nejspokojenější. Pro nakladatele to znamená neustálé počítání, plánování nákladů a hledání cesty, jak sérii dovést co nejdále, i když každá další kniha automaticky neznamená větší obchodní úspěch. Spíše naopak.

První díl Výpadek systémů jsem četl před mnoha lety, mimo jiné v rámci jednoho z našich projektů společného čtení. Nyní jsem se k němu vrátil a rovnou pokračoval druhou a třetí knihou. Během krátké doby jsem si tak znovu přečetl Výpadek systémů, Proces změny a Chybný protokol.

A musím velmi výrazně doporučit také audioknižní podobu v interpretaci Daniela Bambase. V češtině jsme vydali sedm knih a pět z nich už má také audioknižní zpracování, což je na moderní sci-fi sérii velmi slušný výsledek. Daniel Bambas navíc přesně vystihl unavený, cynický a současně podivně citlivý hlas hlavní postavy. Robokat v jeho podání působí, jako kdyby ho každá konverzace bolela, což je přesné.

Ostatně jen těžko bychom mezi novějšími sci-fi sériemi hledali mnoho podobných případů. Z deníků Robokata mají velké množství vydaných dílů, obrovskou čtenářskou základnu a současně získaly téměř absurdní množství nejprestižnějších žánrových ocenění.

Výpadek systémů vyhrál ceny Hugo, Nebula a Locus za nejlepší novelu a získal také cenu Alex. Proces změny následně vyhrál cenu Hugo i Locus a byl nominován na cenu Nebula. Celá série potom roku 2021 získala cenu Hugo v kategorii nejlepší série.

A ocenění mohla mít ještě více. Třetí a čtvrtá kniha, Chybný protokol a Strategie úniku, získaly dostatek hlasů, aby se dostaly mezi nominované na cenu Hugo. Martha Wellsová však obě nominace odmítla. Nešlo tedy o to, že by knihy neměly dostatečnou podporu čtenářů a odborné veřejnosti. Autorka jednoduše nechtěla, aby několik dílů stejné série zabíralo velkou část jedné kategorie.

Robokat není složité sci-fi a vůbec mu to nevadí

Z deníků Robokata nejsou technologicky náročným a do posledního detailu propracovaným sci-fi. Série nestaví na přesné fyzice, astrofyzice, ani dlouhém vysvětlování vědeckých poznatků. Nepracuje ani s velkými myšlenkami o smyslu života, budoucnosti lidstva a našem místě ve vesmíru.

To všechno je v naprostém pořádku, protože o to se vůbec nesnaží.

Robokat je specifickým hrdinou, který je trochu strojem a trochu živou bytostí. Nesnáší svou práci, ale zároveň je v ní mimořádně dobrý a někdy ho možná i trochu baví. Nesnáší sociální kontakt, protože ho vyčerpává, psychicky destabilizuje a nutí řešit emoce, na které nemá dostatečnou výpočetní kapacitu. Klid si udržuje hlavně sledováním seriálů.

Současně ale pořád někoho zachraňuje. Dělá to proto, že je tak naprogramován? Nebo proto, že takový jednoduše je? A lze tyto dvě věci v jeho případě vůbec bezpečně oddělit?

Právě zde se podle mě nachází nejsilnější téma prvních tří knih. Robokat se nesnaží poznat pouze lidi. Postupně potkává další roboty a umělé inteligence, komunikuje s nimi a porovnává jejich chování se svým vlastním. Skrze ně se snaží pochopit, čím vlastně je a jaké místo by mohl mít ve společnosti, která ho stále vnímá hlavně jako majetek, nástroj nebo velmi nebezpečné zařízení.

Zároveň se však jedná o velmi čistou akční fantastiku s důrazem na silnou hlavní postavu a humor. Čtenář dostává svižné příběhy, u kterých nemusí studovat poznámkový aparát ani se vracet o padesát stran zpět, aby pochopil politické vztahy mezi sedmi planetárními frakcemi.

Lidé někdy jednoduše chtějí příběh, který je bude bavit. Chtějí vědět, co přibližně dostanou, a být si jistí, že jim to série znovu doručí. Přesně to Z deníků Robokata umějí.

A zároveň je to největší slabina.

Pokud hledáte propracované vedlejší postavy, velmi komplexní svět nebo futuristickou technologii, která bude vysvětlena do posledního šroubku, pravděpodobně budete zklamáni. Pohybujeme se v klasickém korporátním světě, který byl ve science fiction popsán už mnohokrát. Máme zde obrovské společnosti, jež pokládají zisk nad lidský život, bezpečnostní jednotky vlastněné jako vybavení a lidi, kteří často zjistí pravdu až ve chvíli, kdy po nich začne něco střílet.

Ani samotný Robokat není úplně novým konceptem. Je strojem, ale současně má biologické části. Dokáže se rozhodovat, projevuje emoce, ale neví, jak s nimi pracovat. To všechno jsme už v různých podobách viděli na plátně i stránkách knih.

Hodně se zde pracuje s hackováním systémů, přebíráním kontroly nad technikou a nabouráváním do počítačů a jiných robotů. Nic z toho není příliš vysvětleno. Robokat něco udělá, systém se otevře a všechno funguje, protože to jednoduše fungovat má. Musíte to přijmout jako součást pravidel série. Jakmile začnete přemýšlet, proč je možné během několika vteřin ovládnout téměř jakoukoliv síť, můžete si čtenářský zážitek docela spolehlivě pokazit.

Výpadek systémů uvádí (anti)hrdinu

První kniha má ze všech tří nejtěžší úkol. Musí představit svět, vysvětlit fungování bezpečnostní jednotky a současně rozehrát příběh, který čtenáře přesvědčí, aby pokračoval dál. To všechno zvládne na velmi malém počtu stran.

Robokat doprovází skupinu výzkumníků na cizí planetě. Je majetkem společnosti, která ho klientům pronajímá společně s dalším vybavením. Nikdo však netuší, že si dokázal odstranit kontrolní modul a získal svobodu. Tu ovšem nevyužil k útěku, povstání nebo vyvraždění lidí kolem sebe. Místo toho tajně sleduje obrovské množství seriálů.

Výpadek systémů stojí především na postupném budování vztahu mezi Robokatem a lidmi, které má chránit. Hlavní postava je přesvědčená, že o žádný vztah nestojí. Lidé jsou komplikovaní, příliš mluví, chtějí se dívat do očí a mají nepříjemnou potřebu řešit pocity.

Jenže když se objeví skutečné nebezpečí, Robokat je znovu a znovu zachraňuje. Částečně proto, že je to jeho práce. Částečně proto, že nesnáší představu vlastního selhání. A možná také proto, že mu na nich začíná záležet, byť by podobné obvinění velmi důrazně odmítl.

První díl je nesmírně svižný. Nic se zbytečně nenatahuje, ale ve chvíli, kdy vás postavy a svět začnou opravdu zajímat, už přichází konec.

Proces změny ukazuje, že AI má mnoho podob

Druhý díl se od prvního v jedné důležité věci liší. Robokat už není připoután ke skupině lidí, kterou musí chránit. Rozhodne se pátrat po vlastní minulosti a vrátit se na místo, kde mělo dojít k masakru, po němž si dal své krásné a uklidňující jméno.

Jenže cestování bez potřebných dokladů není jednoduché ani v budoucnosti. Robokat se proto ukryje na palubě transportní lodi, která je mnohem inteligentnější, než by mu bylo příjemné. A zde přichází ART.

ART je inteligentní, sebevědomý a mnohem mocnější, než na první pohled vypadá. Robokata velmi rychle odhalí a začne se mu montovat do života. Pomáhá mu změnit vzhled (opět trochu magie), vytváří mu novou identitu a nutí ho řešit problémy, kterým by se nejraději vyhnul.

Jejich vztah je postavený na neustálém pošťuchování, nedůvěře a postupně vznikajícím respektu. Robokat poprvé potkává někoho, kdo není člověkem, ale přesto má vlastní osobnost, priority a způsob přemýšlení. Zjišťuje, že ani umělé inteligence nejsou stejné a že svoboda má mnoho podob.

Proces změny pro mě funguje lépe než první díl právě díky této dynamice, ale zároveň přináší jen málo nového. Příběh už nemusí znovu vysvětlovat základní principy světa a může se více soustředit na hlavní postavu. Robokat pátrá po tom, co se skutečně stalo v jeho minulosti, ale zároveň začíná chápat, že vzpomínky nejsou jedinou věcí, která určuje jeho identitu.

Chybný protokol nastavuje Robokatovi zrcadlo

Příběh vrací do popředí korporaci GrayCris a její velmi kreativní přístup k bezpečnosti, pravdě a vraždění nepohodlných lidí. Robokat se vydává získat důkazy, které by mohly pomoci celé skupině z prvního dílu.

Samozřejmě tvrdí, že to nedělá proto, že by mu na nich záleželo. Jen náhodou riskuje vlastní život, nabourává se do zabezpečených systémů a znovu zachraňuje lidi, které téměř nezná.

Nejdůležitější novou postavou je však Miki. Jde o robota, který je k lidem přátelský, otevřený a svou skupinu považuje za skutečné přátele. Tam, kde Robokat vidí majitele a potenciální zdroj problémů, Miki vidí vztah.

Robokat je z něj samozřejmě nešťastný. Robotovu důvěřivost považuje za naivní a jeho vztah k lidem za důsledek naprogramování. Současně se však nedokáže ubránit porovnávání. Miki je robot, který se nebojí dávat najevo náklonnost. Robokat je bezpečnostní jednotka, která tvrdí, že žádnou náklonnost necítí, zatímco znovu riskuje všechno, aby zachránila ostatní.

Právě Chybný protokol nejvýrazněji otevírá otázku, zda lze skutečné emoce oddělit od naprogramovaného chování. Ostatně ani u lidí není jednoduché určit, co je výsledkem svobodného rozhodnutí, výchovy, zkušeností nebo biologických procesů.

Pro koho to vlastně je?

Z deníků Robokata bych doporučil čtenářům, kteří hledají svižnou, zábavnou a dobře přístupnou science fiction. Nemusíte znát žádné technologické pojmy, nemusíte studovat mapy planet ani si vytvářet seznam politických frakcí. Stačí přijmout základní pravidla světa a vydat se s hlavní postavou na další nebezpečnou misi.

Velkou výhodou je délka příběhů. Každý z prvních dílů série zvládnete přečíst během několika hodin nebo si ho poslechnout během pár cest autem. Série se díky tomu velmi dobře dávkuje a nemá prakticky žádná hluchá místa.

Čtenář musí přijmout, že svět zůstává spíše kulisou, vedlejší postavy nemají vždy mnoho prostoru a technologie fungují hlavně podle potřeb příběhu. Kdo hledá velkou a dokonale vystavěnou vesmírnou ságu, bude pravděpodobně dost zklamaný.

Kdo však chce silnou hlavní postavu, suchý humor (byť by ho mohlo být víc), akci a postupně se rozvíjející příběh o svobodě a hledání vlastní identity, ten by mohl Robokatovi dát šanci.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.