Tři největší chyby, které jsem jako autor udělal a vy je nyní udělat nemusíte

Moje první kniha vyšla v roce 2021, což mě docela děsí, protože už je to pěkných pár let. Psal jsem už dávno předtím a vždycky jsem snil, jako mnoho lidí, kteří si píší do šuplíku, že jednou knihu vydám. Vlastně jsem o tom příliš nepochyboval, ale vtipné je, že mě za celý (předchozí) profesní život nenapadlo, že bych mohl pracovat ve světě knih, protože jsem v tom prostředí vůbec nikoho neznal. Myslím si, že jsem do doby, než jsem začal pracovat v knižním světě, nebyl ani na jedné autogramiádě, nenavštívil jsem žádný literární festival a byl tedy pouhý čtenář, který si píše povídky a občas se přihlásí do nějaké soutěže.

Úvod Druhé šance jsem psal večer v kanceláři mé firmy a dodnes si pamatuji to nadšení, když jsem si uvědomil, že bych do delšího příběhu chtěl zapracovat nápad, který následně vyústil v mou první vydanou knihu.

Nicméně když poprvé knihu vydáte, tak se střetnete s reálným světem spisovatelské profese. Já jsem to měl v mnoha ohledech o něco těžší a zároveň o něco jednodušší. Nebudeme si nalhávat, že když pracujete v nakladatelství, potažmo v knihkupectví, tak máte jednodušší přístup k lidem, kteří rozhodují o vydání knihy. Znáte procesy, víte, o co by mohl být zájem, ale tomu budeme věnovat jiný článek, protože je to obecně fenomén, který mě hodně zajímá a věřím, že i mnoho z vás, kteří chtějí začít psát nebo klidně už nějakou knihu vydali.

Bylo to ale zároveň těžší. Čtenáři a lidé na sociálních sítích na mou tvorbu samozřejmě nahlíželi skrze tuto optiku. Jakákoliv chyba, nebo i relativně běžná věc, která by u jiného spisovatele byla vnímána jen jako součást propagace, byla spojována s mojí pozicí. A také s tématem protekce či nefér výhod.

Tohle musíte přijmout jako součást reality ve chvíli, kdy se pustíte do publikování nebo obecně do sdílení čehokoliv na sociálních sítích.

Je to stejné jako s tímto blogem, kde se snažím lidem pomáhat a prezentovat svůj pohled na knižní svět a i sdílet zákulisní know-how. Vždycky bude někdo vaše slova číst skrze svůj filtr reality. Tak to funguje a nedá se s tím nic dělat, musíte se s tím smířit.

V tomto článku bych vám chtěl prozradit a nastínit tři věci, které vnímám jako největší chyby, které jsem udělal z pozice autora a které bych nikomu nikdy nedoporučil, aby opakoval. Může vás to stát extrémně hodně síly a energie. Dokonce si myslím, že vám to může vzít energie tolik, že už nikdy následně psát nebudete. Vím o mnoha autorech, kteří nedokázali unést nekončící internetové války a jednoduše se stáhli, což je strašná škoda.

První chyba

Mě samotného (zpětným pohledem) trochu překvapuje, že jsem ji dopustil, ale tak to je, protože hodně věcí děláte s nadšením a nedomyslíte dopady. Já to tak mám, že se velmi často pro něco nadchnu a nedokážu pak dohlédnout, že by se na to někdo mohl dívat negativně. O to větší je následně mé překvapení.

Tohle je podobný případ, protože už jsme věděli termín, kdy Druhá šance vyjde, a měli jsme první verzi rukopisu, ve které proběhly jenom velmi hrubé korektury a redakční práce byla ještě v plném běhu. Byla to doba, kdy jsme začínali více pracovat s recenzními výtisky, dokonce si myslím, že to byl rok, kdy jsme s nimi úplně začínali. Takový náš nakladatelský pravěk.

Z diskuze vypadlo: Hele, co udělat třeba 60 nebo 80 recenzních výtisků Druhé šance, že by se to dalo lidem v Knižních závislácích a pár recenzentům třeba na nějakých akcích? No a mně to přišlo jako super nápad. Říkal jsem si: To je dobrý, bude to recenzní výtisk, je na něm napsáno, že ten text je bez redakce, a dostanou to do ruky lidé, kteří se zajímají o to konkrétní dílo a budou respektovat, že není v top finálním stavu.

Nicméně byť to tak u většiny lidí bylo, tak se objevily i ohlasy, které byly velmi kritické. Je zbytečné hodnotit, zda byly objektivní nebo ne, to mi nepřísluší. A po tolika letech jde o pouhou pěnu dní.

Byť jich šlo napočítat pouhé jednotky, tak logicky ty nejvíce negativní zásadně více na sociálních sítích rezonují než recenze pozitivní. To je bohužel kouzlo a trápení, které se sociálními sítěmi máme.

Tuto kritiku zpětně vnímám jako relevantní, protože byla moje chyba, že jsem pustil do světa recenzní výtisk, který neměl dokončenou redakci. Vzali jsme si z toho poučení. Pokud děláme recenzní výtisky, tak opravdu ve stavu, aby ten text byl co nejpodobnější, co nejvíc blízký finální knize, byť je to někdy hodně těžké a časově to úplně nevychází.

Takže pokud budete pracovat s recenzními výtisky, budete posílat recenzní PDF, opravdu vám výrazně doporučuji, abyste do světa pouštěli úplně finální podobu textu. Vyvarujete se velkému mrzení, protože následně budete muset vysvětlovat, že redakce je proces, kdy se kniha opravdu hodně mění a kvalitní text je souhrou autora, redaktora, korektora, obecně celé redakce.

Druhá chyba

Druhá chyba, kterou opravdu silně vnímám, se týkala také recenzních výtisků Druhé šance. Logicky se chyby (ty mé, ale i ty vaše) budou týkat začátku spisovatelské kariéry, protože následně si dáte velký pozor, abyste je neopakovali, byť přijdou chyby nové.

Tato nerozvážnost se týkala výběru recenzentů a tady si musíme nalít čistého vína, protože se občas snažíme tvářit, že dobrá kniha by se měla líbit úplně každému, ale tak to prostě není.

V literatuře extrémně fungují naše čtenářské bubliny a žánrové preference. Každý z nás má nějaký vkus a zároveň má žánry, které téměř nečte, a pokud se k nim náhodou dostane, tak pravděpodobně text bude hodnotit výrazně negativněji než čtenáři, kteří žánr mají rádi a dívají se na něj skrze růžové brýle.

Je to zcela v pořádku. Krásným příkladem je třeba dark romance, celkově erotická literatura nebo i různé okrajové hororové žánry, obecně fantastika, o poezii ani nemluvě.

Potřebujete hledat čtenáře a tvoříte literaturu pro čtenáře, kteří s vámi budou sdílet váš pohled na literaturu, na to, jak konstruujete příběhy, na to, co považujete za vtipné nebo za tragické. Nehledáte skupiny lidí, které budete složitě přesvědčovat o tom, že zrovna vaše kniha, ať už z pohledu autora nebo nakladatele, je tak skvělá, že by si ji měli přečíst, když to bude úplně první žánrová literatura, kterou kdy vezmou do ruky.

Speciální příklad, který bych chtěl vypíchnout, může být Terry Pratchett a jeho úžasná Zeměplocha. Může se velmi snadno stát, že někdo vezme tohoto velikána do ruky, bude to jedna z jeho prvních knížek, a odloží to po dvaceti stránkách. Hodnocení bude: Absolutně nečitelný brak, který není vtipný, a vlastně vůbec nechápu, co na něm ty desítky milionů čtenářů na celém světě vidí.

Může to být o náladě, může to být o čtenářských bublinách, může to být o tom, že vzal do ruky špatnou knihu. Knihy tu nejsou od toho, aby se zalíbily všem. Tečka.

A když jsem vybíral recenzenty na Druhou šanci, tak jsem zcela nesmyslně reagoval na komentáře a poslal jsem knihu lidem, kteří vysloveně říkali, tohle je žánr, který vůbec nečtu, a pokud chci realistický a tvrdý pohled, tak mi ho dodají.

Byl jsem hlupák, řeknu vám to úplně upřímně, protože tohle udělat zcela popírá principy knižního marketingu a literatury obecně. Šance, že se ta kniha bude tomu čtenáři či čtenářce líbit, je limitně blížící se nule, tedy vůbec nedává smysl dělat recenzní výtisk a lidem ho posílat.

Ne kvůli tomu, že by jejich názor nebyl relevantní. Samozřejmě že mohou svůj názor mít a budou ho mít. Ale je to stejné, jako byste udělali tisíc recenzních výtisků a náhodně byste je rozdali lidem v obchodním centru. Kolik lidí by si tu knihu přečetlo? Kolik lidí by jí dalo dobrou recenzi? Všechno je o správném cílení a u knih to platí dvojnásob.

Takže je zcela v pořádku, že budete vybírat na recenze čtenářky a čtenáře, kteří milují ten žánr a milují i vás třeba, pokud vás znají, protože vy potřebujete šířit do světa za každou cenu ty pozitivní náhledy, kdy to máte aspoň trochu pod kontrolou, protože následně se kniha dostane k široké čtenářské obci a ty ohlasy už nejsou ve vaší moci.

Jednoduše si kniha začne žít vlastním životem a bude žít do konce věků, takže musíte udělat maximum pro to, aby na začátku šla do ruky těm správným čtenářům.

Třetí chyba

A jako poslední chybu bych vypíchl něco, co ve mně rezonovalo velmi dlouho a možná to byl důvod, proč mi čtyři roky trvalo vydat další román.

Po vydání Druhé šance jsem měl strašně energie a říkal jsem si, to je super, můžu vydat další věci, splnit si své literární sny... A vydal jsem si tedy sbírku básní, kterou jsem si zaplatil (v podstatě to byl vlastní náklad), aby nakladatelství nebylo pod tlakem, protože to byla kniha, kterou bychom jinak nevydali. Poezii téměř nevydáváme.

Já jsem si říkal, že si splním sen, protože sbírka byla první věc, kterou jsem kdy chtěl vydat. Zpětně můžu říct, že bych to už neudělal, protože se cítím velmi dobře v beletrii, povídkách a žánrových textech, tam si myslím, že mám nějakou kvalitu, ale v rámci poezie jsem byl příliš namyšlený.

Nicméně to je zkušenost a tu sbírku mám opravdu rád a některé texty v ní publikované si našly své fanoušky, což mě nesmírně těší.

Když sbírka vyšla, tak to vzbudilo u některých lidí, a můžeme je opět napočítat na prstech jedné ruky, extrémně negativní odezvu. Je docela jedno, jestli jejich kritika byla relevantní nebo ne, protože to ani já rozebírat nemohu a ani by mi to nikdy nemělo příslušet.

A zde přijde moment, kdy si musím vysypat popel na hlavu.

Když jsem si přečetl komentář na Databázi knih, kde sbírka dostala od recenzenta 0 %, zarazilo mě to. V recenzi bylo napsáno něco ve stylu: knihu jsem nečetla, ale podívala jsem se na prvních šest stránek, když jsem čekala na vlak. A je to prý tak příšerné, že si to zaslouží jenom odpad. Bylo to osobní, bylo to přísné.

Udělal jsem chybu. Napsal jsem tomuto člověku zprávu na Databázi knih a zeptal jsem se, proč hodnotí něco, co nemá přečtené. Protože na základě šesti stránek to podle mého názoru relevantně hodnotit nejde.

Pustil jsem se do diskuze (já bláhový), což by žádný autor nikdy dělat neměl. Je to chyba, je to moje osobní pochybení. Bylo to nepochopení role autora.

Následně se začalo šířit na sociálních sítích, že obepisuji lidi a kritizuji je za to, že mi dávají špatné hodnocení. Sice to nebyla pravda, ale já jsem to už nemohl zažehnat. Hodně lidí se na mě koukalo jako na úplného hlupáka, který nedokáže přijmout kritiku. A nebyli to pouze čtenáři, ale i řada kolegů. Což vždy zamrzí nejvíc.

Realita nemůže být dál od pravdy. Já kritiku, myslím, snáším docela dobře a v rámci mé tvorby hodně dám na lidi zkušenější než jsem já. Velmi špatně nicméně reaguji na situace, kdy se mi zdá, že je něco nefér, kdy se cítím, že je na mě nebo na někom jiném konáno nějaké příkoří, a zrovna tohle byl ten moment.

Nepřemýšlel jsem a pustil se do diskuze, kterou jsem nikdy nemohl vyhrát, a po zásluze jsem to schytal. Pamatuji si, že jsem z toho byl tak strašně špatný, že se to promítlo i do mého zdraví. Byl jsem úplně vyřízený, protože jsem nechápal, že by sbírku mohli číst lidé, kteří se o téma nezajímají, kteří nechtějí číst poezii. Motivace čtenářů mohou být velmi rozmanité.

Ne že bych čekal, že bude mít pouze pozitivní ohlasy, to vůbec. Věděl jsem, že dostanu i pořádně za uši, ale nenapadlo mě, že mé jméno vzbudí tolik vášní, že sbírku lidé budou chtít shodit čistě jenom z toho důvodu, že jsem ji napsal já.

Ale je úplně jedno, co si myslím o jejich motivaci, protože i kdyby to byla nejhorší kniha, kterou kdy kdo napsal, nejhorší sbírka, která kdy byla vydána, tak já musím respektovat ohlasy lidí a nikdy se nesmím pouštět do žádných diskuzí, protože tím překračuji hranici, kterou mnoho lidí má nastavenou velmi ostře: Autor by neměl se čtenářem diskutovat.

Každý autor je zároveň člověk, ale když to uděláte, když svou lidskost připustíme, tak to vzbudí tak strašně silnou reakci, že je to vlna tsunami, která vás semele, vyhodí na pláž a vy budete jenom doufat, že se neutopíte.

Já jsem se neutopil, tu vodu jsem vychrchlal a bylo to pro mě obrovské ponaučení. Nikomu z vás nepřeji, abyste podobnou chybu udělali taky, takže je lepší to zkousnout, přečkat bolest a udělat to, co se od nás očekává, a to tvořit další příběhy a hledat lidi, kterým se budou líbit.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.