Rok 2060: Mladí jsou ohrožený druh a Leoš Kyša napsal svou nejlepší knihu

Je vždycky složité psát recenze a hodnotit knihy, které napsal někdo z mých přátel. U Leoše Kyši je to ještě o něco horší. Máme blízký vztah a jsem strašně rád, že jsem se na vzniku jeho nové knihy mohl podílet v maximální možné míře.

Jenže Nástupce jsem představoval v České televizi a těším se, až o nich uslyšíte tna ČT art. Chtěl jsem si proto knihu důkladně přečíst a dal jsem si i audioknihu, protože Saša Rašilov patří mezi mé nejoblíbenější interprety.

A jednoduše musím konstatovat, že Nástupci jsou nejlepší Leošova kniha. Tedy aspoň z těch, které jsem četl, protože jich nastřádal už pěknou řádku. Zasáhla mě a hlavně čtenářsky chytila od první stránky. Tak se usaďte. Něco vám k tomu povím.

Vítejte v roce 2060. Mladí lidé jsou ohrožený druh

Chci se maximálně vyhnout spoilerům, protože Nástupce si nejvíc užijete, pokud do příběhu vstoupíte jen se základní představou, co vás čeká. Píše se rok 2060. Společnost extrémně zestárla, mladí lidé se stávají téměř ohroženým druhem a gerontokracie ovládla společenský i politický systém.

U moci se střídají v dvě strany, ale nic se nemění. Mladí lidé nemají pocit, že mohou cokoliv ovlivnit. Nemají perspektivu a systém je nastavený pro úplně jinou generaci. Žijí tedy (někteří) filozofii s názvem mofi tejgom. Snaha odstřihnout se od šedé reality a žít minulostí, zapomenutou popkulturou, odstřihnout se od AI a mít pocit, že se dotýkáte lepšího světa.

Poznámka pro čtenáře mého blogu: Můžete mi děkovat. Leoš chtěl, aby se celá kniha jmenovala Mofi tejgom, což jsem razantně zakázal. Trochu jsme se dohadovali (s nadsázkou, on se hádat neumí) a výsledný název, je myslím super.

Do toho vstupuje Jakub Wagner. Je stejně starý jako já, tedy pětatřicet let, cítí se mladý a s mladými lidmi tráví hodně času. K tomu se ještě dostaneme. Má navíc velké štěstí, že vůbec nějakou práci našel. Živí se jako člověk, který vozí seniory z bodu A do bodu B. Služby pro seniory jsou totiž jedním z motorů celé ekonomiky.

Jakub se díky tomu pohybuje v několika světech a dokáže je docela dobře chápat. Není to radikál. Není to ani typický hrdina, který se vrhá po hlavě do každého problému, jen aby mohl zachránit svět. Spíš působí jako člověk, který už nad některými věcmi rezignoval. Okolnosti ho ale postupně donutí chovat se úplně jinak a Leoš před námi pomalu odkrývá jeho vrstevnatější charakter.

Politika, umělá inteligence a systém, ze kterého se špatně utíká

Autor do příběhu schoval hodně politiky, společenských problémů a umělé inteligence. Ta všechno dál eskaluje a komplikuje. Současně se stává jedním z motorů fungující gerontokracie a systému, který má stále blíž k dystopii. Svobody pomalu ubývá a hranice toho, co je ještě normální, se nenápadně posouvají.

Nástupce můžeme klidně označit za Leošův první skutečný slow burn. Dává si čas s budováním světa, postav i konfliktu. A myslím, že zcela záměrně vytváří malý společenský experiment. Co by se muselo stát, aby se podobný systém začal hroutit?

Tady přichází jedna z nejsilnějších paralel celé knihy. Rok 1989. Máme mladé lidi. Máme studenty, kteří chtějí změnu. Máme společnost, která se naučila existovat v určitém skostnatělém systému. A jak už to u podobných příběhů bývá, na začátku je vražda. Jenže ta může být úplně jiná, než se na první pohled zdá.

Rok 2060 má k roku 1989 blíž, než byste čekali

Přestože nás gerontokracie zavádí do relativně vzdálené budoucnosti, Nástupci mají obrovské množství spojnic s rokem 1989 a pádem komunismu. Tenhle mix funguje skvěle. Je poutavý, chytrý a místy až nepříjemný.

A znovu musím zdůraznit způsob, jakým Leoš do příběhu zapracoval umělou inteligenci a její negativní dopady na náš svět. Není tam jen jako futuristická dekorace, aby svět roku 2060 vypadal dostatečně moderně. Je součástí systému a jedním z nástrojů, které ovlivňují jeho fungování.

Ke konci příběh nabírá tempo a stává se výrazně akčnějším. Rozhýbává se Jakub, ale s ním i celá společnost. Jeden kamínek spouští další a postupně vzniká lavina, která by mohla změnit celý systém.

Jenže je tu jeden problém...

V roce 1989 ke změně skutečně došlo. V Leošově příběhu zůstává otázkou, jestli je vůbec ještě co změnit. A hlavně zda to změnit lze.

To je na Nástupcích asi nejponurejší. Neukazují jen temnou budoucnost. Ukazují svět, ke kterému se můžeme krok za krokem dopracovat, aniž bychom si dlouho připouštěli, kam směřujeme. A pak už může být na změnu zatraceně pozdě.

Nástupce doporučuji přečíst a to i v případě, že podobné knihy nevyhledáváte. A pokud máte rádi audioknihy, Saša Rašilov je další hodně dobrý důvod, proč si tenhle příběh užít.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.