Překladatelé chtějí být vidět. Mají pravdu, ale debata je složitější

Odbornější část knižního světa v uplynulých týdnech zaznamenala apel Obce překladatelů a Překladatelů Severu, který vznikl u příležitosti Světového dne autorských práv. Jsem za to vlastně rád. Nejen proto, že otevírá důležité téma, ale také proto, že umožňuje podívat se na fungování knižního trhu z trochu jiné perspektivy, než na jakou jsme zvyklí.

Když se bavíme o knihách, většinou se pozornost soustředí na autory, nakladatele a knihkupce. Jenže knižní svět je výrazně složitější organismus. Knihy nemohou vznikat bez redaktorů, korektorů, grafiků, sazečů, tiskařů, ilustrátorů a samozřejmě ani bez překladatelů. A právě překladová literatura tvoří zásadní součást české knižní kultury. Stačí se podívat na jakýkoliv žebříček nejprodávanějších knih a rychle zjistíte, že bez překladů by naše knihkupectví vypadala úplně jinak.

Právě proto stojí za pozornost apel, který publikovaly Obec překladatelů a Překladatelé Severu. Nejen kvůli jeho konkrétním požadavkům, ale i proto, že otevírá širší debatu o tom, jakou hodnotu překladatelé mají a jaké postavení je čeká v době rychlého nástupu umělé inteligence.

Myslím si totiž, že překladatele čeká nejnáročnější období ze všech profesí, které se dnes kolem knih pohybují a které příchod AI zasáhne. Neříkám to proto, abych strašil. Vývoj je zcela zjevný. Schopnosti současných jazykových modelů rostou mimořádně rychle a právě překlad patří mezi oblasti, kde jsou výsledky už dnes velmi přesvědčivé. Nemyslím si, že si to zatím všichni připouštějí v plném rozsahu, ale vliv na profesi překladatele bude obrovský.

Jako zajímavý vstup do celé debaty doporučuji i rozhovor Saši Michailidise s předsedkyní Obce překladatelů Anežkou Charvátovou a ředitelem agentury DILIA Janem Bartákem. Neřeší pouze samotný apel, ale především otázku společenské prestiže překladatelů a jejich viditelnosti v kulturním prostoru. Právě tato rovina je důležitá, protože otevírá širší debatu o tom, jak vnímáme profese, bez nichž by překladová literatura nemohla vznikat.

To samozřejmě neznamená, že bych si přál svět bez lidských překladatelů. Naopak. Literární překlad není technická operace. Je to ryze autorská práce, práce s jazykem, stylem, rytmem a kulturním kontextem. Přesto si myslím, že právě tlak nových technologií je jedním z důvodů, proč se dnes mnohem intenzivněji řeší viditelnost překladatelů a jejich společenská prestiž.

První bod apelu se týká uvádění jmen překladatelů na obálkách knih. A tady musím říct, že situace je podle mého názoru výrazně lepší než před několika lety. Rozhodně bych netvrdil, že jde o stoprocentní standard napříč trhem, ale posun je viditelný. Překladatelé se na obálkách objevují častěji a myslím si, že je to správně.

Ještě důležitější než samotná obálka jsou weby nakladatelů a knihkupců. Tam totiž zákazník informace skutečně hledá. Současně je fér dodat, že právě zde dlouhé roky existoval poměrně praktický problém. U mnoha titulů nebyla tato data jednoduše k dispozici ve strukturované podobě. Pokud tedy knihkupec nechtěl ručně dohledávat (a do systému zadávat) překladatele u každé jednotlivé knihy, byly jeho možnosti omezené. I tady ale došlo v posledních letech k výraznému zlepšení a mám pocit, že obecně panuje poměrně široká shoda, že překladatelé by měli být dostatečně viditelní.

Druhý bod apelu už je podle mě už složitější. Překladatelé žádají, aby byla jejich jména uváděna v každé komunikaci o překladové knize společně se jménem autora originálu. Tedy v anotacích, edičních plánech, promo materiálech, na sociálních sítích nebo v dalších výstupech.

Rozumím motivaci, která za tím stojí. Pokud se bavíme o prestiži profese, dává to logiku. Jenže realita marketingu bývá komplikovanější. V řadě kampaní bojujete o každý znak. Někdy není prostor ani na celé jméno autora, natož na další informace. Neříkám, že je to správně nebo špatně. Jen si nemyslím, že zde někdy dosáhneme ideálního stavu, kdy bude překladatel uváděn skutečně všude.

A možná budu špatným prorokem, ale obávám se, že budoucí debata bude ještě mnohem komplikovanější. Místo otázky, zda je uvedeno jméno překladatele v reklamním banneru, budeme řešit, zda byla konkrétní kniha přeložena člověkem, umělou inteligencí nebo nějakou kombinací obojího. A právě to téma, které bude pro překladatele mnohem zásadnější než většina současných návrhů či dokonce sporů.

Nejvíce mě ovšem zaujal třetí bod. Překladatelé upozorňují na potřebu uvádět jejich jména také při audiovizuálním využití překladových děl. Tedy například v oblasti audioknih.

Právě tento bod byl důvodem, proč jsem se rozhodl o tématu napsat. Když jsem si totiž začal zjišťovat, jak je to s uváděním překladatelů u audioknih, oslovil jsem několik subjektů z tohoto prostředí. Nakladatele audioknih, distributory i další hráče. A překvapilo mě, že mnozí o podobném požadavku vůbec nevěděli. O apelu ani o samotné debatě neměli žádné informace.

A právě tady se dostávám k části, která mi na celé věci trochu chybí.

V minulosti jsem měl možnost několikrát reagovat na různé podněty a doporučení týkající se překladatelské profese. Snažil jsem se otevírat dialog, hledat možnosti zlepšení nebo se prostě jen bavit o tom, co by šlo dělat lépe. Moje zkušenost ale často byla taková, že navázat skutečnou komunikaci bylo velmi obtížné až nemožné. Ať už s různými institucemi nebo někdy i přímo s představiteli profesních organizací.

Přitom mám pocit, že právě dvousměrná komunikace je to nejdůležitější.

Otevřený dopis, apel nebo rozhovor dokáže upozornit na problém. To je důležité. Ale skutečná změna často vzniká až ve chvíli, kdy si lidé sednou ke stolu a začnou řešit konkrétní kroky. Když zjistí, že na druhé straně možná nestojí protivník, ale někdo, kdo je naladěný velmi podobně a jen dosud nedostal příležitost se do debaty zapojit.

Neberte tedy tento text jako kritiku samotného apelu. Naopak. Jsem rád, že vznikl. Připomíná totiž, že za knihami stojí mnohem více lidí, než si běžný čtenář uvědomuje. Překladatelé si zaslouží respekt a uznání za práci, bez které by česká knižní kultura byla výrazně chudší.

Současně si ale myslím, že největší výzvy teprve přicházejí. A nebudou se týkat jen jména na obálce nebo zmínky na sociálních sítích. Budou se týkat samotné podstaty překladatelské práce v době, kdy se schopnosti umělé inteligence zlepšují tempem, které jsme ještě před několika lety považovali za zcela nemožné.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.