Co následuje po poslední tečce

Všechny tváře smrti byly mou druhou vydanou beletristickou knihou. Myslím si, že mnoho čtenářů po Druhé šanci čekalo, že další román přijde výrazně dříve. Osud tomu ale chtěl jinak. Nebo spíš já tomu chtěl jinak, protože jsem od dalšího plnohodnotného románu neustále utíkal k jiným nápadům. V tomto článku se opět podíváme do zákulisí vydání mé poslední knihy a to v rámci probíhajícího společného čtení.

Přitom jsem si (minimálně podvědomě) uvědomoval jednu věc. Beletrie pro dospělé je pro mě v rámci tvůrčího procesu a spisovatelské cesty místem, kde jsem nejsilnější. Pokud bych se chtěl jako autor profilovat, měl bych se právě tímto směrem vydat. Zároveň jsem ale věděl, že další kniha musí zohlednit jednu výtku, která se u Druhé šance objevovala.

Druhá šance se dostala i ke čtenářům, kteří nejsou tolik zvyklí na podobné knihy v rámci science fiction. A přiznejme si to. Science fiction velmi často využívá ne úplně lineární vypravěčská schémata. Komplexní příběhy se skládají ze střípků osudů jednotlivých postav, vedlejších linek a světa, který si čtenář musí postupně poskládat.

U Druhé šance jsem na to kladl možná až příliš velký důraz. Méně jsem se věnoval tomu, že pro některé čtenáře může být orientace v textu následně složitější. Proto jsem věděl, že další kniha musí být v tomto ohledu výrazně jednodušší. Ne jednodušší ve smyslu hloupější. Spíš přístupnější.

Zároveň jsem nechtěl přijít o svůj styl. Ten mě primárně baví psát. A pokud mě knížka nebo jakýkoliv text, na kterém pracuji, opravdu baví, je to dobře. Nikdy bych nechtěl tvořit něco, kde bych dělal příliš velké ústupky proti tomu, co mě baví. A hlavně proti tomu, jak sám rád čtu knihy.

Všechny tváře smrti mají strukturu dvaceti relativně dlouhých kapitol a čtyř větších částí. V tom s Druhou šancí stejné. Tím ale podobnost v podstatě končí.

Všechny tváře smrti se odehrávají na mnohem menším časovém úseku. V jednom prostoru. V jednom čase. A hlavně chronologicky. To byl záměr. Chtěl jsem zachovat atmosféru, vrstvení a určitou podivnost světa, ale zároveň dát čtenáři pevnější osu, které se může držet.

Bez deadlinu bych asi pořád utíkal

Když chci, aby mi nějaká kniha vyšla, musím si na sebe uplést bič. Potřebuji deadline. Potřebuji vědět, že kniha má vyjít v konkrétním termínu. Potřebuji závazek.

Potom už se mi píše opravdu dobře, protože si na psaní najdu čas. Pro vaši představu píšu relativně rychle. Nemám problém za den napsat 35 až 50 tisíc znaků. Pokud bych se opravdu kousl, může to u rozsáhlejší knihy znamenat klidně deset procent celého rukopisu.

Poznámka: Klasicky vše píši v Google dokumentech. Nicméně redakce následně probíhá v nástrojích Microsoft Office. Ty redaktoři a redakce zpravidla výrazně preferují.

Takové psaní ale výrazně nedoporučuji. Je lepší ho dávkovat. Udělat si z něj návyk. Vím, že mi většinou stačí psát třeba hodinu denně. Za tu dobu vznikne pět až sedm tisíc znaků. Když to děláte několik měsíců v kuse, knížka vznikne vlastně docela rychle. Klasicky jsem tedy napsal zhruba dvacet procent rukopisu za několik let a zbytek za cca tři měsíce.

Když redaktorka vezme nůžky

Všechny tváře smrti pro mě byly nové v tom, že redaktorka bedlivě hlídala dynamiku příběhu a jeho spád. Což v praxi znamenalo jednoduchou věc. Kdekoliv jsem se příliš rozkecal, muselo to pryč.

Celá kniha se oproti původnímu rukopisu zkrátila o zhruba patnáct až skoro dvacet procent. To není málo. Nejdřív jsem z toho byl mírně rozhozený. Člověk má k textu vztah. I k pasážím, které tam objektivně být nemusí. Možná hlavně k nim.

Zároveň jsem ale nastavený tak, že respektuji pozici redaktora jako odborníka. A také vlastní slepotu vůči textu. Autor často nevidí, kde už nepíše pro čtenáře, ale pro svůj vlastní pocit, že je daná pasáž pěkná. To může být příjemné. Jen to nemusí být užitečné.

Kromě dvou krátkých pasáží jsem se tedy nechal vést. Kniha vyšla v podobě, kterou redaktorka doporučovala. A následné ohlasy potvrdily, že odvedla dobrou práci.

Jinak byl proces redakce (obecně proces vydání) a celého vydání vlastně úplně standardní. Nebylo v něm nic vyloženě překvapivého. Možná bych jen zmínil jednu drobnost, která mě osobně pořád baví.

Když se podíváte na obálku, a tím myslím hlavně červený přebal s černými ilustracemi tváří, hodně jsem se inspiroval chrliči, které můžete vidět na divadle v Mladé Boleslavi. Připadalo mi to jako pěkné pomrkávání na čtenáře, kteří knihu dočtou. Takový malý podpis do světa, který se tváří, že je smyšlený, ale přitom se neustále opírá o místa, která známe a vnímáme.

Marketing druhé knihy není žádná magie

Mou první knihu si v tištěné podobě, jako e-knihu nebo audioknihu od roku 2021 přečetly či poslechly už desítky tisíc lidí. To je neuvěřitelné číslo. A já jsem za něj strašně rád.

V marketingu Všech tváří smrti jsem tedy sázel primárně na jednoduchou věc. Oslovit lidi, kteří se už nějak potkali s mou tvorbou. Mohla to být první kniha. Mohly to být povídky publikované v různé podobě. Mohly to být moje texty, články nebo videa.

Chtěl jsem jim jednoduše říct: pokud se vám líbil styl toho, co píšu, tady je zachovaný. Jen se přesouváme v rámci žánru do mystery thrilleru.

Nic složitějšího jsem v tom nehledal. A následně jsem doufal, že ohlasy budou dobré.

Nakladatelé dnes často říkají, že hledají autory thrillerů a detektivních příběhů. Chtějí podobné knihy vidět ve svých redakčních plánech. Ze svých debat s nakladateli i z naší vlastní praxe to mohu pouze potvrdit.

V tomto ohledu Všechny tváře smrti do trendu vlastně zapadají. Zároveň ale stojí trochu na jeho okraji. Jsou pojaté specificky. Je v nich alternativní historie. Fiktivní pražská čtvrť. Svět, který se tváří povědomě, ale pořád je nějak posunutý. A tím se kniha od klasického thrillerového očekávání částečně vzdaluje.

Doufal jsem, že čtenáři budou v recenzích říkat, že je to něco trochu jiného, než běžně četli. A zároveň že se jim to dobře četlo.

Pro mě je vždy zásadní, abych měl pocit, že na knize bylo odvedeno maximum práce. Potom už si musí žít vlastním životem. Autor může dělat hodně, ale nemůže stát vedle každého čtenáře a vysvětlovat mu, co měl při psaní na mysli.

Vydat thriller v Česku znamená stát na přeplněném nástupišti

Vydat podobný thriller v České republice je zajímavá zkušenost. Na jednu stranu je o tento typ knih zájem. Čtenáři chtějí napětí, záhady, temnější atmosféru a dobře vystavěný příběh. Na druhou stranu je to prostor, kde vychází obrovské množství překladových knih, zavedených sérií a autorů, kteří už mají své stabilní publikum.

U Všech tváří smrti jsem věřil právě v prostředí. Severní Pfalz pro mě není jen kulisa. Je to motor celé knihy. Místo, které ovlivňuje postavy, tempo i pocit ze čtení. Myslím si, že právě v tom je kniha nejsilnější.

A když se dnes dívám na reakce čtenářů, mám radost hlavně z toho, že si to prostředí opravdu pamatují. Že je zajímá. Že by se do něj chtěli vrátit. To je pro autora možná jedna z nejhezčích věcí. Nejen že někdo dočetl knihu. Ale že mu v hlavě zůstalo místo, které předtím neexistovalo.

A teď trochu autorského snění

Osobně si myslím, že by z Všech tváří smrti mohla být docela pěkná televizní minisérie. Třeba čtyřdílná. Možná šestidílná. Ideálně po pětačtyřiceti minutách.

Kdybych měl říct jeden autorský sen spojený právě s touto knihou, televizní adaptace by mě lákala. Myslím si, že prostředí Severního Pfalzu by na diváky dobře zapůsobilo. Bavilo by je ho objevovat. Vizuálně by mohlo fungovat skvěle. A postavy by v něm měly dost prostoru dýchat, mlčet, pochybovat i dělat špatná rozhodnutí.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.