Jednou budou naše knihovny nesmírně cenné. Digitální obsah koroduje

Když píšu tento článek, okamžitě se mi vybavuje pěkná pasáž ze Setkání s Rámou od Arthura C. Clarka. Je to jeden z příběhů, které považuji za absolutní vrchol science fiction literatury a četl jsem ho třeba dvacetkrát. I dnes je to pořád skvěle napsaná a nesmírně zábavná kniha, přestože poprvé vyšla už v roce 1973. Příběh se odehrává kolem roku 2130 a Clarke v něm mimo jiné ukazuje svět, ve kterém už lidstvo běžně cestuje napříč Sluneční soustavou.

Je tam několik odstavců, které si dovolím parafrázovat, protože je píšu zpaměti. Mluví se o muži, který nikdy neopustil Zemi. Neletěl ani na Měsíc a nechce se přestěhovat na Mars. Jedním z důvodů je jeho obrovská knihovna fyzických knih, kterou má doma na staré dobré Zemi. V době, kdy už téměř nikdo fyzické knihy nevlastní, je to vlastně trochu podivín. Jenže evidentně nás tahle podivnost neopustila ani ve vzdálené budoucnosti.

Na tu scénu si vzpomenu pokaždé, když čtu o případech, jako je (téměř) aktuální kauza Googlu. Protože co je v době AI a technologií aktuální? Včerejšek, minulý týden nebo snad měsíc? Sám netuším.

Koupili jste si film. A najednou ho nemáte

Celý případ můžeme trochu zjednodušit, protože jeho přesné okolnosti jsou komplikovanější. Jeden uživatel si v roce 2022 přes Google koupil digitální rozšířenou trilogii Pána prstenů. O čtyři roky později zjistil, že filmy ze své knihovny nevidí a nemůže je přehrát. První odpověď podpory byla v zásadě jednoduchá. Obsah už není v katalogu a peníze vrátit nelze, protože od nákupu uplynulo příliš mnoho času.

Po medializaci celého případu Google svou odpověď změnil. Firma začala tvrdit, že zákazník o licence ve skutečnosti nepřišel a že jde o technický problém se zobrazováním rozsáhlých digitálních knihoven. Uživatel nakonec dostal kredit 20 liber, tedy částku odpovídající původní ceně. Jenže ani poté se k filmům normálně nedostal. Odkazy na YouTube po něm stále chtěly další platbu a jeden z filmů se zobrazoval jako nedostupný.

Je tedy fér říct, že konkrétně tento případ není čistým příkladem toho, že by Google přišel o licenci a zákazníkovi jednoduše smazal zakoupené filmy. Google tvrdí, že jde o technickou chybu. Jenže právě ten příběh dokonale ukazuje něco jiného. Za obsah jste zaplatili. Považujete ho za svůj. Jednoho dne se ale podíváte do knihovny a není tam. Potom několik dní komunikujete s korporací a zjišťujete, jestli něco, co jste před čtyřmi lety koupili, skutečně stále máte.

A tady začíná problém, který mě poslední roky děsí čím dál víc. Protože v digitálním světě nekupujeme věc. Kupujeme možnost k ní přistupovat.

Google to ostatně ve svých podmínkách popisuje poměrně otevřeně. Po zaplacení získáváte nevýhradní právo obsah ukládat, zobrazovat a používat způsobem, který podmínky dovolují. Zakoupený obsah má být dostupný tak dlouho, dokud má Google právo vám ho poskytovat. Pokud například příslušná práva ztratí, služba skončí nebo nastane jiný problém, může Google přístup k obsahu ukončit.

Tohle není vlastnictví v tom významu, v jakém jsme mu rozuměli většinu lidské historie.

Já chci své soubory skutečně vlastnit

Uvědomuji si to intenzivněji minimálně poslední dva nebo tři roky. Prakticky všechno se přesunulo na streamovací platformy a stále větší množství filmů už nevychází na fyzických nosičích (možná dokonce většina). Tento model se postupně dostává do dalších a dalších oblastí.

Právě proto mě trochu baví hlasy lidí, kteří říkají, že bychom stejnou cestou měli jít také u knih. Opusťme fyzické knihy. Všechno bude digitální. Ideálně budeme mít jednu obrovskou knihovnu, kde si budeme všechno levně půjčovat nebo pronajímat. Nebudeme potřebovat police, sklady ani krabice. Všechno bude dostupnější, jednodušší a levnější. Zní to skvěle... Nebo ne?

U elektronického obsahu bych dnes byl opatrný tam, kde si nemůžu výsledný soubor fyzicky stáhnout a uložit. Chci mít možnost dát si ho na vlastní disk. Udělat si druhou kopii. Zálohovat ji ještě někam jinam. Klidně mít jednu kopii na fyzickém úložišti a další v cloudu.

Ani cloud samozřejmě není stoprocentní jistota. Pořád je to služba někoho jiného. Pořád existují podmínky, účty, hesla, firmy, které mohou skončit, a systémy, které mohou selhat. Rozdíl je v tom, že pokud mám vlastní soubor bez závislosti na vzdálené autorizaci, mám aspoň mnohem větší kontrolu nad tím, co jsem si koupil.

U fyzické knihy je situace ještě jednodušší. Koupím ji. Dám ji do knihovny a je moje.

Můžu ji číst za rok, za dvacet let nebo ji dát svým dětem. Můžu ji prodat. Můžu ji někomu půjčit. Nemusím se přihlašovat do účtu a nepotřebuji, aby server na druhé straně světa potvrdil, že jsem skutečně oprávněn otevřít knihu, kterou jsem před třiceti lety zaplatil.

Některé filmy už prostě neseženete

V poslední době stále častěji hledám starší, ale někdy překvapivě i novější filmy, které bych chtěl mít fyzicky. A narážím na docela nepříjemnou realitu. Prostě je nekoupíte.

Nevyšly na Blu-ray. Nebo vyšly před lety a dávno jsou pryč. Neseženete je ani z druhé ruky. Někdy existuje zahraniční verze bez české lokalizace. Často není český dabing, nejsou české titulky a někdy není dostupná ani rozumně sehnatelná anglická fyzická edice.

Mrzí mě, že jsem svou Blu-ray sbírku výrazně nezvětšil v době, kdy to ještě bylo jednoduché. Když jsem poslední dobou sháněl některé konkrétní filmy, tak jsem v drtivé většině případů neuspěl.

A potom vzniká zvláštní situace. Člověk chce za film zaplatit a zcela legálně ho zakoupit. Jenže mu to nikdo neumožní.

Film může být dostupný pouze na jedné streamovací službě. Za půl roku tam už být nemusí. Případně není dostupný vůbec. A nakonec vás celý systém paradoxně tlačí k tomu, že jedinou možností, jak se k některému obsahu dostat, začínají být různá internetová úložiště. Což je věc, se kterou mám dlouhodobě morální problém, i když zároveň chápu, proč k ní lidé v podobné situaci sahají.

Je absurdní vytvořit svět, ve kterém zákazník stojí s penězi v ruce a říká: „Já vám za ten film dám peníze,“ a odpovědí trhu je: „Ne, nemůžete.“

Poznámka: Do budoucna nevidím jinou cestu, než vytvářet obsáhlé archivy digitálního obsahu, které budou přístupné bez omezení a odkudkoliv na světě. Filmy, seriály, hudba či knihy. Vše, co bylo vytvořeno, nyní spadá do svobodných licencí a mohlo by zlepšit život milionům lidí. Jinak nás čeká jen nekonečná frustrace a souboj s korporátním digitálem plným konce licencí a omezeného času na konzumaci.

Fyzický svět bude zlatem

Nenechávejte se příliš rychle přesvědčit, že fyzické věci jsou přežitek. Mám spíš opačnou vizi. Hodnota velké části čistě digitálního obsahu bude klesat. Naopak fyzické knihy, Blu-ray, LP, hry a další věci, které můžeme skutečně vlastnit, budou stále zajímavější investicí.

Nikdo vám fyzickou knihu vzdáleně nevypne. Nikdo vám nezmění licenční podmínky k Blu-ray, které máte deset let v polici. Nepotřebujete, aby firma stále existovala. Nemusíte čekat, jestli jí ještě platí smlouva s držitelem práv. A když svou věc nechcete, můžete ji prodat někomu dalšímu či třeba jen půjčit.

U knih už to ostatně vidíme dobře. Starší tituly rostou na hodnotě. Některé knihy se prodávají z druhé ruky výrazně dráž, než stály původně. Roste zájem o sběratelské edice, speciální vazby, podpisy, limitované náklady nebo krásně zpracované knihy.

To všechno není krátkodobá móda. Čím digitálnější bude okolní svět, tím větší hodnotu mohou mít věci, které jsou skutečné. A větší budou skupiny bojující proti všudypřítomnému digitálu. Souboj fyzického a digitálního světa se totiž ještě pořádně nerozjel. Jsme na úplném začátku.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.