Znamenitá mrtvola: Nejde o kanibalismus. Jde o to, jak snadno přestaneme být lidmi
Dostal jsem se v naší skupině Knižní závisláci do zvláštní, spíš kratší diskuze na téma nejhorších knih, které lidé četli, případně nejhorších knih minulého roku. Upřímně řečeno, nejsou to úplně žebříčky, které bych měl rád. Přesto chápu jejich význam. Lidé mají přirozenou potřebu mluvit o negativních čtenářských zkušenostech, ventilovat zklamání a hledat potvrzení u ostatních, kteří to cítili podobně. Většinou ale nejde o skutečně konstruktivní debatu, kde by se střetávaly různé interpretace, spíš o shodu v tom, že „tohle bylo špatné“. Inu... Každý z nás potřebuje občas potvrzení vlastní pravdy.
V těchto komentářích se opět objevila kniha Znamenitá mrtvola. Nebudu vás přesvědčovat, že se kniha někomu líbit nemůže. A tím myslím zcela jakoukoliv knihu. Vždyť i Duna či Hobit mají nějaké ty hodnocení na úrovni odpadu. Je to absurdní? Zcela. Je to něco zakázaného? Určitě ne. Přesto se bavíme o literatuře, u níž lze uvažovat o kvalitativních kritériích, a to jak v rovině nápadu, tak zpracování a formy. Z tohoto důvodu si Znamenitá mrtvola zaslouží obhajobu. V kontextu současné překladové prózy totiž představuje dílo, které se svým pojetím i účinkem výrazně vymyká běžným standardům.
Co je Znamenitá mrtvola a o čem vlastně je
Román Znamenitá mrtvola (v angličtině Tender Is the Flesh) napsala argentinská autorka Agustina Bazterrica. Kniha vyšla ve světě v roce 2017 a do češtiny se dostala o několik let později, kdy okamžitě vzbudila silné emoce u desítek tisíc čtenářů. Na první pohled nabízí velmi jednoduchou a šokující premisu: svět postihla údajná globální epidemie, kvůli níž není možné konzumovat zvířecí maso. Lidstvo proto postupně legalizovalo, industrializovalo a normalizovalo kanibalismus.
Hlavním hrdinou je Marcos, muž pracující ve zpracovatelském průmyslu „speciálního masa“, tedy lidských těl. Sledujeme jeho každodenní rutinu, odosobnění, technické detaily výroby i svět, který se tváří jako logicky fungující systém. Děj knihy není vystavěn na dramatických zvratech, ale na chladném, téměř dokumentárním popisu reality, která má čtenáře zneklidňovat spíš postupně než jednorázovým šokem. A i to je zcela vědomé rozhodnutí autorky, které se setkalo s kritikou mnoha a názorem, že svůj skvělý nápad nevyužila. Opak je pravdou.
Brutalita jako clona
Častá výtka směrem ke knize zní, že je prvoplánově brutální. Že stojí hlavně na nechutných popisech a na snaze šokovat za každou cenu. Jenže právě tady podle mě dochází k zásadnímu nepochopení.
Ano, kniha je nepříjemná. Ano, pracuje s extrémním tématem. Ale kanibalismus v ní nefunguje jako cíl, spíš jako nástroj. Jako clona, za kterou se odehrává mnohem podstatnější debata. Bazterrica nepíše o pojídání lidského masa proto, aby testovala čtenářovu odolnost. Píše o tom, jak neuvěřitelně rychle dokážeme přepsat význam slov, změnit vlastní jazyk, vytvořit nové normy a hlavně... Jak rychle dokážeme přijít o pojem lidství, pokud nám to systém dostatečně dobře vysvětlí.
To, co je v románu skutečně děsivé, není násilí. Je to klid, s jakým je násilí administrativně ošetřeno. Jak snadno se z lidí stanou „kusy“, „produkty“ a „zboží“. Jak rychle se morálka smrskne na technický problém. Asi zde nemusím přidávat paralely s nacistickým Německem, protože to je každému jasné.
Hra mezi autorkou a čtenářem
Osobně považuji za klíčovou rovinu knihy tu, o které se mluví výrazně méně. Totiž že Bazterrica si po celou dobu hraje se čtenářem. Při pozorném čtení totiž začne vyvstávat nepříjemná otázka: opravdu ta epidemie někdy existovala? Nebo šlo od samého začátku jen o konstrukt? O dokonale vymyšlený model, jak společnost ovládat skrze strach, regulaci a přesměrování pozornosti na jiné téma?
Román nikde neposkytuje jasný, ověřitelný důkaz. Všechno známe jen zprostředkovaně. A to je na celé knize nejznepokojivější. Nečteme prostý příběh o kolapsu světa se špetkou kanibalů. Možná čteme manuál. V tom je až hmatatelná blízkost k Orwellovu 1984. Nikoli v konkrétních motivech, ale v přesné a chladné analýze mechanismů, jimiž se společnost učí žít s nelidskostí jako s normou.
V tomhle smyslu je Znamenitá mrtvola kritikou nejen brutality, ale především moci. Kritickou sondou do toho, jak snadno lze vytvořit realitu, ve které lidé přijmou prakticky cokoli, pokud je to dostatečně systematické a zajistí to přežití, byť tak vzdálené od reálného života.
Marketing, kontroverze a (má) medvědí služba
Musím se přiznat k jedné věci. Dělat marketingovou kampaň pro tenhle titul byla obrovská výzva. A zároveň příležitost. Vědomě jsme pracovali s kontroverzí. S tématem kanibalismu. S jednoduchými, údernými headliny, které měly vzbudit zvědavost a šok. Věděli jsme, že kniha vyvolá emoce, a tuhle energii jsme využili k tomu, aby se dostala do širokého povědomí.
Z pohledu čísel to fungovalo skvěle. Prodeje byly výborné. O knize se mluvilo. Dostala se i k lidem, kteří by po ní za jiných okolností nikdy nesáhli. V počátku se jednalo jen o zapadlý titul v naší velké knižní produkci s téměř nulovým rozpočtem na propagaci. Cestou byla koncentrace na primární knižní médium, což byla obálka a již zmíněnou kontroverzi, protože kanibalismus... Mírně šokující je. Armie Hammer by vám mohl vyprávět.
A tady přichází paradox bestselleru. Marketingový a hlavně obchodní úspěch byl zároveň tak trochu medvědí službou. Znamenitá mrtvola se dostala i ke čtenářům, kteří od ní čekali jen extrém, horor, nebo explicitní šok. Ne alegorii. Ne společenskou kritiku. Ne literární hru.
A pak není překvapivé, že se objevuje v debatách o „nejhorších knihách roku“. Ne proto, že by byla špatně napsaná. Ale proto, že se minula s očekáváním části publika. To je zcela běžné u velkých světových i lokálních bestsellerů. Prasknou žánrové bubliny, které jsou sice jistotou vysokých hodnocení fanoušků, ale často limitem výrazných ekonomických úspěchů.
Problém není kniha, ale očekávání
Znamenitá mrtvola není kniha pro každého. Nikdy nebyla. A možná ani nemá být. Ale označit ji za špatnou jen proto, že je nepříjemná, znamená minout její podstatu. Je to román, který nastavuje zrcadlo. A dělá to způsobem, který bolí. Ne kvůli krvi, ale kvůli tomu, jak snadno se v tom odrazu můžeme poznat.
Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.