Umět si říct o pomoc není slabost. Petra Stehlíková teď potřebuje naši podporu

Život je někdy těžký. To víme všichni. Někdy ale bývá překvapivě nejsložitější překonat v sobě tu neviditelnou hranici a uvědomit si, že si opravdu můžeme říct o pomoc. Že to nijak nesnižuje naši hodnotu, nedělá nás to slabšími a neznamená to, že jsme něco nezvládli. Naopak. Přiznat si ve správnou chvíli, že už člověk nemůže všechno táhnout sám, vyžaduje obrovskou sílu a lidskou vyzrálost.

Kolem sebe přitom vidíme ze světa hlavně to nejhorší. V tom nám pomáhají média i sociální sítě, které přirozeně zvýrazňují konflikty, problémy, tragédie a nejrůznější lidská selhání. Snadno pak zapomínáme na jednu docela podstatnou věc. Lidé jsou a umí být opravdu skvělá stvoření. Dokážou se semknout, pomáhat lidem, které třeba nikdy osobně nepotkali, a v těžké chvíli někomu zásadně změnit život.

Právě proto dnes píšu o Petře Stehlíkové.

Petra je nezpochybnitelnou součástí českého literárního světa a má za sebou výrazný literární odkaz. Svými knihami potěšila desítky tisíc čtenářů a jsem si jistý, že obrovskému množství lidí také pomohla v těžkých chvílích, jen o tom sama vůbec neví. Autoři často zapomínají, jak velkou roli mohou jejich příběhy sehrát v životě člověka na druhé straně stránky. Kniha může být únikem, společností, chvílí klidu nebo jednoduše parťákem, který člověku pomůže přežít období, kdy toho na něj padá příliš mnoho.

Teď se do podobně těžkého období dostala sama Petra.

A nyní si dovolím shrnout její příběh, byť to pár odstavců nemůže popsat nikdy dostatečně. Přesto se pokusím. Petra je samoživitelkou a roky se stará o dceru Emičku, která má těžkou smíšenou dysfázii, mentální postižení a další obtíže. Přesto se díky obrovskému množství každodenní práce posouvá dál. Dnes čte, píše, počítá, hraje karty, jezdí na kole, zkouší sportovat a v mnoha věcech je mnohem samostatnější, než se ještě před několika lety zdálo možné.

Během posledních měsíců se ale Emičce výrazně zhoršila páteř. Má těžkou skoliózu, potřebuje intenzivní fyzioterapii a další odbornou péči a podle současných informací ji čeká také operace. Do toho se přidaly zdravotní problémy samotné Petry, která už několik měsíců čeká na ablaci srdce.

A právě tady se dostáváme k tomu, čím jsem tento text začal.

Petra všechno dlouhou dobu zvládala sama. Práci si přizpůsobila péči o dceru, lékařům, terapiím a všemu, co kolem toho běžný život přináší. Jenže někdy nastane chvíle, kdy už další zatnutí zubů není řešením. Kdy člověk nepotřebuje slyšet, že musí ještě chvíli vydržet, ale potřebuje získat čas a prostor, aby se mohl soustředit na věci, které jsou v danou chvíli skutečně důležité.

Proto vznikla sbírka, která má Petře a Emičce pomoci překlenout několik nejtěžších měsíců. Nejde přitom jen o samotnou fyzioterapii a rehabilitace. S podobnou péčí jsou spojené další náklady, které si člověk zvenčí snadno neuvědomí. Doprava k lékařům a terapeutům, benzín, parkování, rehabilitační pomůcky, další odborná péče a zároveň běžné životní náklady v době, kdy Petra kvůli péči o dceru a vlastní léčbě nemůže pracovat ve stejném rozsahu jako dříve.

Nemusíme všechno zvládnout sami. Nemusíme čekat, až nám nezůstane vůbec žádná energie. A nemusíme se stydět říct lidem kolem sebe, že je potřebujeme. Je dobře, že Petra svůj příběh sdílí. A myslím si, že je to člověk, který si podporu zaslouží.

Proto využívám prostoru svého blogu, abych na její sbírku upozornil, a tento článek budu sdílet také ve skupině Knižní závisláci.

Pokud můžete a chcete Petře a Emičce přispět, budu rád. Pokud přispět nemůžete, může mít velkou hodnotu i samotné sdílení jejich příběhu.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.