Rok, který byl rychlejší než my. Když je 2050 blíže, než premiéra Společenstva prstenu

Blíží se konec roku 2025, což je samo o sobě absolutně neskutečné. Ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že rok 2050 je blíž než rok 2000, začne to znít trochu jako sci-fi. A pokud si náhodou myslíte, že času máte dost, tak vás rovnou varuju - to odpočítávání se nějak divně zrychluje. Tiká, občas buší do hlavy, ale nikdy se nezastaví.

Na konci roku se tradičně objevují nejrůznější souhrny, bilance, ohlédnutí a hodnocení uplynulých dvanácti měsíců. Vlastně to docela chápu, i když je zároveň trochu bizarní, že hodnotíme své životy podle časového úseku, který je daný tím, jak rychle Země oběhne Slunce. Teoreticky by nám to mohlo být úplně jedno. Klidně bychom si mohli říct, že budeme svůj život hodnotit až ve chvíli, kdy Slunce oběhneme desetkrát, nebo třeba až tehdy, kdy se všechny planety sluneční soustavy srovnají do jedné krásné linky a my mezi nimi nakreslíme přímku. Netuším, jestli se to stane jednou za pár let, nebo za deset tisíc, berte to jen jako příklad. Každopádně jsem se k tomu letos rozhodl přidat, protože mi to přišlo jako dobrý koncept pro první článek na tomhle blogu.

Tenhle rok mi od samého začátku přišel extrémně rychlý. Zároveň patřil k těm nejstresovějším a nejpodivnějším, které si pamatuji. Možná si jen některé opravdu šílené roky vytěsňuji do zapomnění, člověk k tomu má biologickou tendenci, ale pocitově byl 2025 zvláštní. Všichni jsme pod obrovským tlakem sociálních sítí, neustálého růstu, výkonu, dosahů, lajků a pozornosti. A nejen tam. Právě tohle je pro mě jeden z hlavních důvodů, proč jsem si chtěl vytvořit prostor, kde budou články, na které nebudu sahat, nechám je existovat a fungovat jako připomínku. A kde si u nich případně můžete na chvíli zastavit i vy.

Nebude to o rychlé konzumaci obsahu ve formě videí, která mají pár sekund. A když už jsou delší než třicet vteřin, tak se všude dozvíte, jak jsou strašně pomalá, jak je nikdo nedokouká a jak je to všechno špatně. Jak by všechno mělo být fast, úsečné a řízené algoritmy sociálních sítí, které podle mě destrukčně zasahují jeden život za druhým a jsou podstatou celé řady problémů dnešní společnosti. Na tomhle blogu si klidně můžete přečíst dlouhé, možná osobní, ale hlavně autentické texty. Zaberou vám tolik času, kolik jim sami budete chtít dát. A nikdo vám nebude říkat, že ho tu trávíte moc. Já si naopak přeju, abyste u nich času trávili co nejvíc.

Mám navíc pocit, že psaná forma je pro mě ta nejpřirozenější. I když jsem natočil spoustu videí a určitě v nich budu pokračovat, jednou za čas je prostě fajn si něco napsat. Hodit to na papír, byť pomyslný a elektronický, a pak to nechat žít vlastním životem. Začátek letošního roku byl pro mě hodně ve znamení psaní, protože jsem dokončoval a reálně na něm odvedl nejvíc práce rukopis posledního románu Všechny tváře smrti.

U nového románu jsem si dal větší pauzu, než jsem původně chtěl. První kniha vyšla někdy v roce 2021 a i když jsem pak publikoval dál, tenhle větší projekt měl podle mě vyjít o něco dřív. Potřeboval jsem si ale dát mentální odstup od toho, jak špatně někteří lidé nesou, když někdo vydává knihu a zároveň pracuje v nakladatelství, nebo je dokonce součástí vedení větší sítě knihkupectví. Pro část lidí je to očividně nepochopitelná kombinace, která v nich vyvolává různé domněnky a konspirace.

Celý život jsem tvořil pro lásku k psanému slovu. Dlouho předtím, než mě vůbec napadlo, že bych mohl pracovat v knižním světě tak, jak v něm dnes funguji. Do téhle role jsem se dostal postupně, skrze předchozí profesní cestu a shodu různých náhod. Přesto mě překvapilo, kolik lidí dokáže za vydáním knihy vidět záměr nebo kalkul. Jak moc může konkrétní dílo některé jedince naštvat natolik, že mu věnují obrovské množství energie jen proto, aby kolem házeli špínu.

Uplynulo ale dost času a mám pocit, že se tyhle stíny postupně rozplynuly. Lidé vidí, že dál tvořím, že zároveň vznikají projekty podporující začínající české autory, že se nám podařilo výrazně posunout nakladatelství, které dnes vydává skvělé knihy a stojí za ním perfektní tým. A já jsem na všechny ty lidi strašně pyšný. V určitém momentu jsem si tedy řekl, že je ten správný čas. Navíc jsem měl silné nutkání si znovu sednout a rukopis prostě dodělat.

Psát jsem pak zhruba tři měsíce v kuse. Každý den ráno i večer jsem věděl, že musím psát. Že chci - a vlastně musím - každý týden vytvořit zhruba 25 až 35 tisíc znaků. A tak vznikly Všechny tváře smrti. Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát mystery thriller zasazený do fiktivní Prahy devadesátých let. Ale přesně to je na tvorbě krásné - dokáže vás zavést do úplně nových světů.

Neskutečně jsem si to užil. Nedávno jsem si doposlouchal audioknihu, kterou vydalo nakladatelství Kanopa, a musím ji doporučit. Bylo to skvělé. Knihu načetl Marek Holý a já mu za to upřímně děkuju. Své vlastní texty neumím moc číst, ale poslouchat je jako audioknihu mám rád. Měl jsem pocit, že fiktivní část Prahy, kterou jsem si vymyslel, opravdu ožila. A podle reakcí a recenzí to lidi bavilo.

Tím se dostáváme někam k září a říjnu, kdy byl tenhle příběh pro mě uzavřený. Já už dnes pracuju na dalších věcech, ale tenhle román si bude dál žít svým vlastním životem. Lidé ho budou v následujících letech číst a objevovat. A já si klidně troufnu říct, že by mohl fungovat i za hranicemi, třeba v Polsku nebo Německu. A že by z něj klidně mohla vzniknout seriálová adaptace o čtyřech nebo šesti dílech. Berte to jako přání. Každý autor chce vidět své dílo i v jiných formách a sledovat, jak se k němu postaví další tvůrci.

Díky všem, kteří si knihu přečetli, chystají se na ni, koupí si ji, nebo si ji třeba jen půjčí. Mám z toho obrovskou radost. Každý by měl ve svém životě dělat maximum pro to, aby zažíval věci, které mu dělají radost. A psaní knih je v tomhle ohledu naprosto boží.

Když už takhle píšu sumarizační článek, musím říct jednu věc naprosto otevřeně. Možná ještě důležitější než moje vlastní kniha byly letos knihy, které psala a ilustrovala moje manželka. Možná mi to nebudete věřit, ale pro mě osobně to byl jeden z nejsilnějších momentů celého roku 2025.

Na začátku roku, respektive v jeho první polovině, vyšly Pratuří pohádky, které ilustrovala. A povedlo se to opravdu hodně. Ta kniha díky ilustracím neuvěřitelně ožila. Prásknu, že byla hodně nervózní. Měla obavy, jestli tak velkou věc zvládne, jestli to bude dost dobré, jestli si toho někdo vůbec všimne. A právě proto mám obrovskou radost z toho, že jsem nezaregistroval jedinou negativní kritiku. Díky čtenáři. Víte, co je dobré.

A aby toho nebylo málo, ve druhé polovině roku přišla kniha ještě zásadnější. Duch Muchla. Kniha pro děti, která ukázala, že manželka není „jen“ skvělá ilustrátorka, ale že má i obrovský dar slova. Je to kniha inspirovaná severskou literaturou, hodně finskou školou, ale zároveň je nesmírně lidská, jemná a chytrá. Je určená dětem, které chtějí objevovat nové světy a originální typy příběhů, ale zároveň i rodičům, kteří hledají knížky, které něco předají a budou je bavit číst - klidně i je samotné.

Upřímně říkám, že i kdybych se snažil sebevíc, takhle krásnou dětskou knihu bych nikdy napsat nedokázal. A jsem strašně rád, že tahle pomyslná trilogie bude dokončená už v roce 2026, kdy vyjde druhý a třetí díl. Děti tak budou moci prožívat dobrodružství té popletené víly v ideálním věku a rodiče se nebudou muset bát, že další díl vyjde za tři roky, kdy už budou číst úplně něco jiného.

Strašně se těším na to, co dalšího od Týnky vyjde. O některých věcech už vím a mám takové tušení, že se o nich bude ještě hodně mluvit. Autorsky to byl pro naši rodinu mimořádně plodný rok. Zároveň extrémně náročný. Plný deadlinů, práce, stresu a rozhodně jsme si to neudělali jednoduché. A příští rok? Ten bude v tomhle směru úplně stejný. Tak snad všechno klapne tak, jak má.

Hele, abych nebyl jenom pozitivní - mám tenhle rok hodně spojený s tím, že se pořád dokola objevovala nějaká krize. A většinou byla extrémně divná. Měl jsem pocit, že jsou lidé obecně strašně vystresovaní, dělají zvláštní rozhodnutí pod vlivem emocí a z úplných maličkostí pak vznikají kauzy a aféry, které jsou naprosto zbytečné. Přitom by v mnoha případech stačil jeden telefonát, jeden e-mail, obyčejná rozumná domluva. Jenže ne - raději se kolem toho udělá obrovské halo na všechny strany.

Já to lidem vlastně ani nevyčítám. Poslední roky jsou jedna totální bomba za druhou a už by to chtělo něco dlouhodobě pozitivního, nebo aspoň normálního a neutrálního. Něco, co by lidem dalo jistotu, že se další den nebo další měsíc probudí a všechno bude relativně v pohodě. Nějaký obecný, globálně pozitivní výhled na vlastní život. Mám pocit, že tohle lidem strašně chybí. Je to spojené se zdražováním, s nejistotou bydlení, s pocitem, že se věci neřeší, i když by se řešit měly. A z toho pak vznikají situace, které by jinak šly zvládnout úplně v klidu. Nechci být konkrétní, protože by to k ničemu nevedlo.

Ale když už jste v tomhle článku takhle daleko, můžu si klidně posypat popel na hlavu a vrátit se k jedné konkrétní situaci, která pro mě byla letos extrémně stresující. Týkala se změny bodového systému v rámci našeho věrnostního programu Knihy Dobrovský. Byla to věc, kterou jsme plánovali několik měsíců. Věděli jsme, že ji musíme udělat, protože starý systém byl nevhodný, složitý, nepřehledný a dlouhodobě neudržitelný. Jinak se počítaly body na prodejnách, jinak na e-shopu, nikdo se v tom pořádně nevyznal.

Udělali jsme spoustu propočtů, zapojili externí partnery, vidělo to zhruba deset lidí, všechno se připravilo, naplánovalo a pustilo do světa. Pravděpodobně o tom víte, pokud tenhle článek čtete - nemyslím si, že by se dostal mimo bublinu lidí kolem knih a byznysu. Dopadlo to tak, že jsme udělali jednu chybu, která nás prostě nenapadla. Týkala se přepočtu stávajících bodů na účtech zákazníků. Měnila se hodnota bodů i způsob generování voucherů a model, který jsme zvolili, byl vůči části zákazníků, hlavně těm s větším množstvím bodů, neférový.

Nejabsurdnější na celé věci bylo, že se část kritiky nesla v duchu, že jsme to udělali schválně. Mám pocit, že dnes lidé strašně často hledají ve všem zlý úmysl, snahu někoho poškodit. A tohle byl přesně případ, kdy to vůbec nebyla pravda. Šlo o jeden nedomyšlený krok, který nedošel nikomu. A těch lidí, kterým dojít mohl, tam bylo dost – včetně mě. A já jsem v tomhle směru ten nejodpovědnější.

Trvalo nám zhruba tři dny, než jsme vymysleli férový způsob přepočtu bodů. Přidali jsme k tomu bonus pro všechny jako omluvu. Připravovalo se to přes víkend, takže to nešlo udělat úplně hned. Bylo to pro mě obrovské ponaučení. Hlavně proto, že nemám rád zbytečné věci a tohle mi přišlo strašně zbytečné. Můžu se zlobit jen sám na sebe. Od chvíle, kdy jsme to opravili, jsem ale nezaregistroval žádný další problém a všechno funguje tak, jak má. Jen se mi znovu potvrdilo, že když uděláte chybu, je nejlepší ji přiznat. Vždycky jsem to tak dělal - nemám čas chodit kolem horké kaše ani lidem lhát.

Mám pocit, že rok 2025 nás obecně tlačil k tomu dělat změny. Sahat na věci, které fungovaly klidně roky, ale z nějakého důvodu přišel moment, kdy už změna prostě byla nutná. Nevím, jestli to tak měli i jiní prodejci a e-shopy, ale u nás to bylo cítit každý den. Dopravci, kteří roky fungovali bez problémů, najednou chybovali. Balíček podaný v Praze se objevil v Maďarsku nebo Bulharsku. Technologie, které byly spolehlivé, začaly zlobit tak, že během 24 hodin vznikaly krize, které řešilo dvacet lidí najednou. Byl to rok, kdy jsme se rozhodně nenudili.

Upřímně bych se vůbec nezlobil, kdyby byl příští rok strašně nudný. Nudný a zároveň růstový. Abychom si zase užili pár let, kdy lidé chtějí utrácet, chtějí číst kvalitní knihy, chodit do knihkupectví, nakupovat na e-shopu, investovat do sebe. A hlavně věřit, že na to budou mít i zítra. Mám pocit, že tohle dlouho chybí. Lidé jsou unavení. Někdo víc, někdo míň, někdo si to přizná, někdo ne. Ale uvnitř jsme unavení všichni. A jak řekl jeden klasik - každý den má tisíc hodin a my musíme prožít každou z nich. Ve většině případů střízliví.

Na druhou stranu, právě pod tímhle tlakem vznikají i krásné věci. Proběhl třetí ročník Festivalu knižních závisláků a byl jednoznačně nejlepší ze všech. Velký, povedený, všechno šlapalo. Podařilo se odstranit spoustu chyb, měli jsme skvělou prodejnu v patře a já si to užil fakt neskutečně. Byl to jeden z momentů, kdy jsem si znovu uvědomil, jak krásná ta naše práce je. Že můžeme tvořit projekty, které lidem dělají radost, dávají jim prostor se potkávat, sdílet lásku ke knihám, objevovat nové autory, nové lidi a nové přátele. Knižní komunita tohle umí. A pokud není unikátní, tak je minimálně skvělá.

Kdybych měl vyjmenovat další věci z knižního světa, které mě letos potěšily, byl by to dlouhý seznam. Skvělé knihy vycházejí prakticky každý den a je mi líto, že většinu z nich nikdy nevezmu do ruky. Ale obrovskou radost mám třeba z toho, že se nám podařilo s Františkem Kotletou rozbourat žebříčky předprodejů tuzemské fantastiky s Kyberpunkovou swingers party. Ve spolupráci s Adélou Stopkou vznikl fenomén, který bavil český internet i zákazníky. Unikátní přebal, deset obrazů prodaných za méně než hodinu, každý za deset tisíc korun. To je energie, kterou chcete u každého projektu.

A pak přišly Atomové šelmy. Absolutní postapo nářez. Šest knih, patnáct měsíců. Pro nás něco úplně nového. Náročné pro autory, náročné pro produkci, ale cíl je jasný - sto tisíc prodaných kusů. Na fantastiku docela pěkné číslo, nemyslíte?

Strašně rád sleduju, jak se rozvíjejí kariéry skvělých autorů a autorek. Mám pocit, že se nám to v našem nakladatelství daří čím dál víc. Tess M. Puffrová má podle mě našlápnuto k tomu vydávat dvě knihy ročně a každou prodávat v desetitisících. Petra Lukešová s novinkou Pod taktovkou ukazuje, že lze skvěle propojit kvalitní obsah na sociálních sítích s vlastní literární tvorbou. A mimo naši produkci mě nesmírně těší úspěch Radka Starého a projektu Nastartovači, který vybral přes 25 milionů korun a dostal se na 8 600 % původního cíle. Knihy. Fantastika. To je prostě neuvěřitelné a zasloužilo by si to samostatný rozbor. Jo a taky mrkněte na knihy od Okraj Media. To mě moc baví.

Mám pocit, že z knihkupectví pomaličku mizí autogramiády a besedy. Ne že by úplně zmizely, ony tam pořád jsou a určitě ještě dlouho budou, ale jejich význam se podle mě postupně mění. Není to o tom, že by o autory nebyl zájem. Spíš se mění způsob, jakým se s nimi lidé chtějí potkávat. Množství různých festivalů, včetně toho našeho, a obecně větších literárních akcí, kde můžete vidět nejen jednoho nebo dva autory, ale klidně dvě stě autorů najednou - a často i zahraniční - je dnes tak velké, že to prostě dává větší smysl pro všechny zúčastněné.

Nakladatelé začínají čím dál víc dělat vlastní akce ve formě festivalů nebo tematických setkání. K tomu tu máme Comic-Con, Knihu Brno, ostravský knižní festival, Svět knihy a řadu dalších větších i menších akcí. A nemyslím si, že by to bylo špatně. Naopak. Lidé si dnes chtějí udělat zážitek. Chtějí vyrazit na akci, kde potkají víc autorů najednou, kde si mohou koupit knihy, sběratelské edice, merch, dát si dobré jídlo, potkat kamarády, nasát atmosféru a užít si jeden nebo dva dny ve světě knih.

Upřímně si myslím, že cpát tyhle věci do prodejen už dneska často nedává smysl. Ne proto, že by knihkupectví byla špatná místa – naopak, mám je rád a pořád je považuju za strašně důležitá. Ale od covidu je vidět, že zájem o klasické podpisovky ve všední den večer spíš klesá. Je s tím obrovské množství práce, příprav, koordinace, a ve výsledku často přijde relativně málo lidí. Ne proto, že by autor nebyl zajímavý, ale proto, že už tu energii a emoce lidé dostanou jinde.

Festivaly a velké akce jim nabídnou násobně víc. Víc podnětů, víc setkání, víc impulsů. Lidé tam nasají tolik energie, zážitků a inspirace, že pak logicky nemají potřebu jít ještě ve čtvrtek po práci na hodinovou autogramiádu jednoho autora. A myslím si, že rok 2025 tohle jen potvrdil. Cesta vede přes festivaly, komunitní akce a formáty, které dávají literatuře širší kontext. Třeba i takové projekty jako Literární terapie.

Bylo toho letos hodně. Práce, stres, změny, ale taky spousta cest. Londýn, Frankfurt, knihy, jednání, nové projekty. Pořídili jsme si psa - je trochu hyperaktivní, ale má mě rád, což považuju za zásadní informaci. A když se na to všechno dívám zpětně, přeju vám i sobě jediné: aby byl příští rok co nejnudnější. Opravdu. Nudný, klidný, nepřekvapivý a ideálně růstový. Myslím, že po těchhle letech si to zaslouží úplně každý. Mějte se fajn.