Psychiatrička Andrea Efremova o dětech: Co se děje v jejich hlavách a my nevidíme

Páteční lákací články jsou na blogu od toho, abych vám ukazoval knihy, které ještě nemají obří billboardy (tedy spíše nikdy nebudou mít), ale měli byste o nich vědět. A na dnešní se těším opravdu extrémně, protože vznikla k tématu, které jsme dlouho hledali pro náš Talk. Jmenuje se O křehkosti dětské duše, připravil ji Pavel Hénik s dětskou psychiatričkou Andreou Efremovou a rodiče prosím zbystřit.

Když vybíráme osobnosti do našeho Talku, je to docela velké pátrání. Potřebujete zajímavé téma, člověka, který mu skutečně rozumí, ale zároveň někoho, kdo o něm dokáže mluvit srozumitelně. To poslední vůbec není samozřejmost a samotná odbornost vám dobrý rozhovor nezaručí.

Můžete být absolutní špička ve svém oboru, ale v knize to prostě neklapne. Někdy nevyjde téma, někdy energie, někdy vzájemná chemie a někdy prostě zjistíte, že to není váš žánr. Pak jsou ale hosté a témata, u kterých už během prvních debat víte, že je chcete realizovat. Dětská duše byla přesně taková.

Duševní zdraví dětí řeší samozřejmě rodiče, ale také učitelé, prarodiče, lékaři a vlastně celá společnost. Poslední roky navíc stále častěji mluvíme o dětských úzkostech a depresích, mobilech, sociálních sítích, ADHD, autismu, sebepoškozování nebo třeba o tom, jak moc dnešní rodiče své děti chrání.

Pavel Hénik se neptá jen na diagnózy, ale hlavně na věci, které řešíme doma

Pavel už má za sebou řadu knih a rozhovorů a tento formát mu opravdu sedí. Umí být výborně připravený, dokáže se doptávat a současně nemá problém položit otázku, která může být nepříjemná nebo kontroverzní. Nehraje si přitom na odborníka a nechává dostatek prostoru člověku naproti sobě.

V tomto případě je tím člověkem dětská psychiatrička Andrea Efremova. Její profesní příběh je zajímavý už sám o sobě. Vystudovala medicínu, prošla dětskou psychiatrií a zásadní roli v jejím profesním vývoji sehrál Radkin Honzák. Jako studentka za ním začala chodit do ambulance a učila se od něj to, čemu sama říká „stará lidská škola“.

Radkin Honzák ostatně napsal ke knize předmluvu a označuje ji za průvodce, který je „analytický, humanistický, srozumitelný a přesný“. Vyzdvihuje také Pavla jako dobře připraveného tazatele a po přečtení rukopisu chápu proč.

Nejdříve se dozvíte něco o samotné Andree, studiu medicíny a cestě k psychiatrii. Dostanete také velmi srozumitelné vysvětlení rozdílu mezi psychiatrem, psychologem a psychoterapeutem. Za to jsem osobně nesmírně rád, protože v tom plave většina z nás. Potim se začnete pomalu nořit hlouběji.

Od miminka a školky až k puberťákovi

Jedna z čtenářsky nejvděčnějších věcí na celém rukopisu je jeho šíře. Neřeší pouze situaci, kdy už dítě sedí v psychiatrické ordinaci a má stanovenou diagnózu. Velká část knihy je o tom, co se děje mnohem dříve a jak mohou zdánlivě obyčejné věci ovlivnit další vývoj dítěte.

Jak se tvoří vztah mezi dítětem a rodičem? Jak důležité jsou první roky života? Co se s dítětem děje při odloučení? Kdy je připravené na školku? Proč jedno dítě příchod do kolektivu zvládne bez větších problémů a druhé se každé ráno drží branky a nechce pustit mámu?

Do toho přichází výchova, která zabírá opravdu velkou část rukopisu. Gentle parenting, hranice, přehnaná péče nebo rodiče, kteří dítěti umetají cestu tak dokonale, až mu nedovolí zjistit, že něco zvládne samo. Dostane se i na děti s programem nabitým od školy do večera kroužky, protože přece mají talent a „všechno je baví“.

Nechybí tělesné tresty, vztek a schopnost přijmout emoci dítěte, ale současně mu jasně říct, že některé chování už přijatelné není. Právě tady se dobře ukazuje, že kniha není jen o psychiatrii. Je ve velké míře o rodičovství a o každodenních situacích, které zná prakticky každý, kdo má doma děti.

Velmi zajímavá je i část o čtení, což bych chtěl podtrhnout. Andrea vysvětluje, proč je pro děti důležité poslouchat příběhy, vytvářet si vlastní obrazy a rozvíjet slovní zásobu. Nejde přitom jen o to, aby dítě jednou dobře četlo. Čím více slov má, tím lépe dokáže pojmenovat vlastní emoce a říct, co se v něm vlastně děje.

Rodina, rozvod a škola

Kniha rozhodně nevynechává kontroverzní témata, a to je samozřejmě dobře. Andrea Efremova má jasné postoje a nijak je nezakrývá. Poměrně ostře se například staví ke střídavé péči, pokud dítě mezi dvěma domovy putuje navzdory tomu, že mu tento systém nevyhovuje.

Podrobně rozebírá dopad konfliktů rodičů na dítě, situace samoživitelek nebo třeba to, co se děje, když se rodiče prostřednictvím dítěte snaží řešit vlastní spory. Stejně otevřená je i při debatě o tělesných trestech.

Pak přijde škola a s ní další obrovský balík témat. Odklady školní docházky, odloučení od rodičů, školní zralost, inkluze, šikana nebo děti, které odmítají do školy chodit. Opakovaně se také ukazuje, jak se psychické trápení může začít projevovat fyzicky.

Dítě bolí bříško, zvrací, nedokáže se vykakat ve škole nebo se začne bát, že se znovu počůrá před spolužáky. Pro dospělého může jít o banalitu. Pro dítě to klidně může být centrum celého vesmíru a důvod, proč každé ráno prožívá obrovskou úzkost.

Nebudeme si brát servítky

Postupně se dostaneme k mnohem vážnějším tématům. Úzkosti, deprese, sebepoškozování nebo sebevražedné myšlenky. Ne jako abstraktní a vzdálené problém z televizní reportáže, ale z pohledu praxe psychiatričky, která podobné děti skutečně léčí a zažila i situaci naprosto fatální.

Samostatné části se věnují také poruchám příjmu potravy, agresivitě, ADHD a velmi podrobně autismu. Nejde jen o popis diagnóz. Řeší se jejich projevy, diagnostika, fungování ve škole i současný fenomén lidí, kteří si diagnózu určují podle videí na internetu nebo pomocí umělé inteligence.

Pavel otevírá také genderovou dysforii nebo blokátory puberty. Tedy témata, u kterých dnes skoro nejde říct dvě věty, aniž by po vás někdo nevyštěkl svůj silný názor. Nemusíte se vším v knize souhlasit, ale právě to dělá dobré texty. Populárně-naučná kniha nemusí a nemá pouze potvrzovat to, co si už myslíme.

Mobily, TikTok, pornografie...

Velkým tématem knihy jsou technologie. Mobil v ruce rodiče, tablet jako chůva, krátká videa vyvolávající závislost a rychlý dopamin, videohry, sociální sítě nebo otázka, kdy by dítě vůbec mělo dostat vlastní telefon. Hodně se řeší i dopad obrazovek na soustředění a možné omezení mobilů ve školách. Jsem otcem dvou dcer a sám tato témata řeším a v mnoha otázkách si nejsem jist, zda se rozhoduji správně.

Je jednoduché říct, že děti jsou závislé na mobilech. Jenže ten mobil jim někdo koupil a dal do ruky. Navíc vyrůstají mezi dospělými, kteří při každé volné minutě často dělají přesně totéž.

Na technologie navazuje sexualita a pornografie. Kdy s dětmi začít mluvit o sexu a co s nimi může udělat tvrdá pornografie dostupná během několika kliknutí? Nejde o problémy budoucnosti, ale o svět, ve kterém děti vyrůstají právě teď. A mění se tak rychle, že absolutně stíháme reagovat.

A jako vždy se vrátíme k rodině

Kniha opíše kruh a vrátí se na začátek. K povídání mezi rodiči a dětmi, volné hře, nudě a času, který není rozparcelovaný mezi výkony a kroužky. Především pak k rodině, ve které má dítě pocit bezpečí a skutečného zájmu.

O křehkosti dětské duše je kniha, na kterou se již měsíce těším. Pavel Hénik našel další silné téma a s Andreou Efremovou vytvořil rozhovor, který má pro všechny rodiče velkou hodnotu. Vychází 29. října pod značkou TALK. A na úplný závěr článku si vypůjčím slova Radkina Honzáka: Přeju vám stejný zážitek z četby, jako jsem měl já!

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.