Psaní jako posedlost: Seriály, které stojí za inspiraci

Je to zvláštní disciplína... To psaní příběhů. Většinou vzniká potichu, bez potlesku, bez okamžité odezvy a často i bez jistoty, že výsledek bude mít pro někoho význam a hodnotu. Kolik jedinečných příběhů je stále uloženo v hlubinách šuplíků? Kolik z nich by dokázalo oslovit celý svět? Přesto existují lidé, kteří znovu a znovu usedají k prázdné stránce a snaží se dát tvar svým myšlenkám, tváře postavám a formu příběhům, protože jinak to neumějí. Je to zvláštní součást jejich DNA.

Tento text otevírá rok 2026 a je věnovaný právě jim či přímo vám, pokud jste psavcem a tento text si ukrojil kousek vašeho času. Vybral jsem několik seriálů, které považuji za mimořádné nejen z hlediska filmového řemesla, ale především kvůli kvalitě scénáře a jedinečné práci s fikčním světem, který divákům dávají nahlédnout. Pokud nepíšete, nevadí. I tak jde o díla, která obstojí čistě jako divácký zážitek.

Špína Baltimoru (The Wire, 2002–2008)

Jeden z nejlépe hodnocených seriálů historie a přesto ho u nás vidělo spíše méně lidí, než-li více. Špína Baltimoru patří k těm seriálům, které se nepodbízejí. Nepotřebují šokovat ani zrychlovat tempo, aby udržely pozornost. Staví na trpělivém pozorování systému, ve kterém jednotlivci fungují spíš jako součást mechanismu, malá ozubená kolečka, než jako tradiční hrdinové. Rychlost vyprávění samozřejmě odpovídá i době, kdy seriál vznikl. Vždyť jeho první řada je stará už více než 20 let. Přesto zraje jako kvalitní víno.

Z pohledu psaní je fascinující práce s perspektivou. Seriál vědomě odmítá jednoho ústředního protagonistu a místo toho rozkládá vyprávění mezi policisty, drogové dealery, politiky, novináře i obyčejné obyvatele města. Každá řada rozšiřuje svět o další vrstvu a nutí diváka pochopit, že problémem nejsou jednotlivci, ale struktury, které je formují a spletité sítě mezilidských vztahů. Lidé nejsou jednoznačně dobří či špatní. Většina z nich je zcela morálně šedá či se v průběhu vyprávění dokáže zcela změnit, protože tak na nás život a svět působí. Jedno špatné rozhodnutí, jeden přijatý úplatek... A vše se začíná bortit.

Pro autory je to lekce v budování světa skrze každodennost, rutinu a drobné detaily, které jindy přehlížíme. Vše plyne z kontextu a z důsledků jednání hrdinů. Odměnou je pocit autenticity, který se u podobně ambiciózních projektů objevuje jen výjimečně. A ještě chci vypíchnout jednu věc. Scénáristé se nebály žádného tématu. Byly brutální, nekorektní a přesně takový, jaký je život na ulici. Nebojte se psát od srdce a klidně šokovat. Vaší prací není to, aby se příběh líbil zcela každému, ale najít ty čtenáře, kteří se zamilují a podlehnout. Co ten zbytek? Ať jde k šípku.

Černobyl (Chernobyl, 2019)

Vzpomenu si jen na málo seriálů či filmů, kdy jsem byl u obrazovky tak přikovaný, že jsem téměř nedýchal. A právě tento seriál mi podobný zážitek dopřál a to i po opakovaném sledování. Černobyl ukazuje, jak lze z relativně nedávné historické události vytvořit vyprávění, které působí téměř mytologicky, aniž by ztratilo kontakt s realitou. Nejde jen o samotnou havárii, ale o systém lží, popírání odpovědnosti a strachu, který k ní vedl.

Z hlediska scénáře je klíčová práce s napětím. Divák od začátku ví, jak příběh skončí či to lze předpokládat, když jde o příběh zmapovaný ve stovkách knih a vyprávěný snad v každé druhé rodině. Přesto seriál dokáže gradovat skrze rozhodnutí jednotlivých postav, jejich morální dilemata a osobní oběti. Katastrofa zde není kulisou, ale přímým důsledkem lidského chování.

Pro každého spisovatele je Černobyl navždy důkazem, že i známý příběh může fungovat, pokud je vystavěný na brilantních dialozích, jasné motivaci postav a důsledné práci s detailem. Při sledování se zaměřte na jeden důležitý aspekt. Příběh nutně nepotřebuje personalizovanou zápornou postavu, která by hnala děj kupředu a nutila hrdiny vzdorovat osudu. Zde je nepřítelem celá společnost, která žije ve lži a snaží se hrát dle absurdních pravidel. A to je vlastně prapočátek celé následné katastrofy. Lidé, kteří mají svázanou vlastní mysl a duši.

Temný případ – první řada (True Detective, 2014)

První řada Temného případu patří k nejkomplexnějším televizním dílům posledních dekád a možná celé televizní historie. Občas se totiž stane, že se sejde úplně všechno. Výborný scénář, jedineční herci na vrcholu sil, ambiciózní režisér a i doba, která nahrává autorsky silným a jedinečným projektům. Na povrchu sledujeme kriminální vyšetřování, pod ním se ale odehrává hluboká studie nihilismu, víry, času a osobní zodpovědnosti. A to už je docela výzva.

Scénář pracuje s hutnou atmosférou, filozofií, spiritualitou, ukrytými symboly a nelineárním vyprávěním způsobem, který je v televizním formátu výjimečný a dokázal bych vyjmenovat jen málo podobně komplexních seriálů či filmů. Dialogy neslouží k vysvětlování či pouhému posouvání děje, ale k odhalování vnitřního světa postav. Každá replika něco říká o tom, jak vidí realitu a sami sebe. Nutí samotné diváky pochybovat o podstatě naší existence a důvodech, proč každý den otevřeme oči a rozhodneme se dál a znovu bojovat se světem.

Dynamika mezi hlavními postavami, tedy dvěma detektivy, parťáky a někdy snad i přáteli, je jedním z hlavních důvodů, proč první řada Temného případu funguje i s odstupem let a může být skvělou učebnicí pro každého, kdo chce psát obdobně komplexní detektivní příběh, který vždy bude stát a padat s vyšetřovateli. Nejde o jednoduchý kontrast dvou povah ani o klasickou dvojici „génius a normální chlap“. Jejich vztah je mnohem více vrstevnatý.

Cohle je extrémně konzistentní ve svém pohledu na svět. Věří, že vyšší smysl existence je iluze, že lidé jsou omyl a že pravda má cenu sama o sobě, i když z ní nikdo nemá útěchu. Hart naopak potřebuje svět, ve kterém věci aspoň nějak fungují. Potřebuje rodinu, role, pravidla a příběhy, které si o sobě vypráví, aby mohl každý den znovu fungovat. A právě v tom se jejich cesty neustále tříští. Ne proto, že by jeden byl chytrý a druhý hloupý, ale proto, že každý z nich reprezentuje jiný způsob, jak unést tíživou realitu.

To podstatné ale je, že seriál si nikdy nevybere vítěze. Dokonce se může zdát, že sledujete dva muže, kteří si sice zvolili jiné cesty, ale obě dvě jsou zcela slepé. Cohle vidí svět ostře a bez iluzí, ale platí za to absolutní osamělostí a sebedestrukcí. Hart si udržuje iluzi normálnosti, ale postupně zjišťuje, že jeho morální rámec je plný trhlin a následných lží. Jejich vztah není přátelství ani rivalita. Je to nucené soužití dvou lidí, kteří se navzájem odhalují víc, než by chtěli. Každý dialog mezi nimi funguje jako drobná srážka dvou životních postojů a zároveň jako pomalé obnažování slabin obou stran. Právě tahle dlouhodobá, nepohodlná a neuklidňující dynamika dává vyšetřování hloubku a proměňuje kriminální příběh v trvalou a nadčasovou existenciální sondu.

Je fér dodat, že i další řady tohoto seriálu jsou velmi dobré a rozhodně stojí za pozornost. Přesto je první řada samostatným skvostem, který funguje jako uzavřené dílo se silným autorským hlasem.

The Complex Simplicity in the Story označuje vypravěčský princip, kdy příběh působí navenek jednoduše a přehledně, ale zároveň v sobě od počátku nese hlubokou vnitřní komplexnost v podobě nevyřčených významů, psychologie postav, symboliky a dlouhodobých důsledků jejich činů; autor čtenáře či diváka nezatěžuje vysvětlováním, vede děj přirozeně a spoléhá na to, že vrstvy se budou odkrývat postupně, často až zpětně, takže příběh funguje jak pro první čtení, tak pro opakovaný návrat, při němž se objevují nové souvislosti a emoce.

Dr. House (House M.D., 2004–2012)

Nyní jsem vás možná trochu překvapil, protože na tento seriál mírně napadal prach, ale garantuji, že zcela neoprávněně. Dr. House je především studií unikátního charakteru, který se odmítá vyvíjet tradičním způsobem. Gregory House zůstává po více než dekádu své televizní hvězdné dráhy konzistentní ve svých démonech, problematický a často extrémně nesnesitelný a zároveň brutálně charismatický, což je samo o sobě odvážné vypravěčské rozhodnutí. A je to jediný ze seriálů, který vám zde doporučuji, jenž stál a padal výhradně na jednom ústředním protagonistovi.

Seriál pracuje s opakováním podobně, jako s ním pracuje dobrá próza. Ne jako s berličkou (mrk mrk na našeho doktora), ale jako s rytmem. Pevná struktura jednotlivých epizod vytváří rámec, ve kterém se mohou odehrávat drobné, ale podstatné změny a zároveň je jistotou, která donutila miliony lidí sednou každý týden znovu a znovu k novému dílu. Postavy se neproměňují skokem, žádný zásadní zlom nepřijde v jedné scéně či dokonce jednom díle.

Pro psaní knih je to zásadní lekce trpělivosti a důvěry ve strukturu. Ne všechno musí eskalovat, aby to mělo váhu. Někdy stačí důslednost.

Dialogy v tomto ohledu fungují podobně jako dobře napsané pasáže v románu. Nesnaží se být efektní ani vysvětlující. Jsou to spíš otisky myšlení postavy, jejího postoje ke světu. Humor nebo pověstná Housova ostrost vznikají až jako vedlejší produkt, nikoli jako cíl. Pro autora prózy je to připomínka, že dialog nemusí sloužit k posunu děje. Může sloužit k prohloubení charakteru. K tomu, aby se čtenář postupně naučil rozpoznávat její unikátní hlas. A právě v tom se často tvoří rozdíl mezi postavou, která je plochá a neživotná či té, která dokáže čtenáře udržet i bez neustálých dějových zvratů. Jednoduše vás baví s ní trávit čas.

Fullmetal Alchemist: Bratrství / Hagane no renkinjutsushi (2009–2010)

Na úvod je si musíme zdůraznit pár věcí. Fullmetal Alchemist: Brotherhood je adaptací mangy, tedy původně japonského komiksového díla. A právě tady je dobré se na chvíli zastavit, protože i v roce 2026 občas lidé zvedají obočí, když se mluví o animovaných dílech pro dospělé. Pokud patříte mezi ty, kteří mají tendenci animované seriály, anime či mangu automaticky odkládat stranou s tím, že jsou „spíš pro děti“, tohle je přesně ten titul, který tenhle předsudek systematicky a bez milosti rozebírá na nanočástice. Jde o plnohodnotné, dospělé dílo, které stojí především na zcela originálním fantasy světě a nesmírně komplexním, spletitém, ale do posledního šroubku promyšleném osudu dvou bratrů - dvou alchymistů.

Největší síla tohoto seriálu neleží jen ve snaze odčinit hříchy minulosti. Skutečné jádro tkví v budování světa, což je síla, kterou má anime obecně a troufám si tvrdit, že stále jinou tvorbu dost válcuje. Svět zde není kulisou pro dobrodružství, ale systémem s vlastní historií, politikou, ideologií a morálními zákonitostmi. Alchymie nefunguje jako další, tisíckrát již viděná, forma magie, ale jako přesně definovaný princip, který má svá pravidla a cenu, kterou musíte za moc zaplatit. Každý zásah do přirozeného řádu něco stojí a žádné řešení není zadarmo. Právě tahle důslednost dává světu váhu a vnitřní logiku.

Svět je zde odhalovaný postupně. Začíná relativně komorně a teprve časem rozšiřuje perspektivu. Politické struktury, vojenský režim, historické křivdy a kolektivní trauma společnosti se neobjevují náhle, ale pozvolna. Svět totiž na hrdiny reaguje. Odporuje jim. Tlačí zpět. Pro autory fikčních světů je to zásadní lekce v tom, že dobře napsaný universe není statický. Je to živý organismus, který formuje postavy stejně silně, jako ony formují jeho a může být postavou sám o osobě.

Výjimečná je zde také práce s vedlejšími postavami. Nejsou tu proto, aby vyplňovaly prostor. Každá má vlastní motivaci a propracovaný origin. Mnohé z nich zpochybňují jednoduché rozdělení na dobro a zlo a nutí diváka přemýšlet o odpovědnosti, vině a osobní oběti. I s minimem prostoru dokáží tyto postavy zarezonovat a mnoho z nich se zapsalo nesmazatelně do paměti fanoušků.

Arcane / Arcane: League of Legends (2021–2024)

Další důkaz, že zvolené médium samo o sobě neříká nic o hloubce vyprávění. Animovaný seriál Arcane vycházející z populárního herního světa by byl ještě před pár lety automaticky odsunut do škatulky „doplněk pro fanoušky“ a odsouzen k neúspěchu. Arcane tuhle představu rozbíjí podobně razantně jako Fullmetal Alchemist: Brotherhood, jen jiným jazykem a jinou estetikou. Nejde o marketingový produkt ani fan service. Jde o promyšlené dramatické dílo, které stojí především na kvalitním scénáři, velmi dobře napsaných charakterech a neustále dynamice, která se jen a jen stupňuje, protože divák cítí, že dostane finále, které bude velkolepé.

Z hlediska psaní je klíčové, že Arcane nevychází z postav, aby kolem nich svět teprve dodatečně dokresloval. Postavy se rodí ze světa, který je vždy jejich součástí a byť mu někdy vzdorují, je to těžký boj. Je to střet světa nahoře a toho pod ním, který byl zašlapán do temnoty. Představují dvě filozofie, dva způsoby fungování společnosti a dva odlišné morální rámce. Konflikt mezi nimi není otázkou dobra a zla, ale nerovnováhy, historických křivd a rozdílného přístupu k moci, však i technologiím a lidskému životu.

Pro všechny autory či scénáristy je Arcane mimořádně inspirativní v tom, jak propojuje osobní tragédie se systémovým selháním. Příběh dvou sester funguje jako emocionální jádro, ale nikdy se neuzavírá sám do sebe. Každé rozhodnutí má politický dopad. Každá chyba jednotlivce rezonuje napříč celou strukturou světa a hrozí, že základy rozvibruje tak, že dojde k jejich pádu.

Arcane se systematicky vyhýbá jednoduchým soudům. Postavy dělají špatná rozhodnutí, ale z pochopitelných důvodů. Hrdinství a selhání často existují vedle sebe v rámci jedné jediné scény.

Silné charaktery vznikají tam, kde se motivace střetávají, nikoli tam, kde jsou předem dané.

Z formálního hlediska stojí za pozornost i způsob, jakým seriál pracuje s tempem a tichem. Arcane se nebojí zpomalit, nechat situace doznít, dát prostor neverbálním momentům a vizuálním metaforám. Dialog není jediným nositelem informací. Význam vzniká kombinací obrazu, rytmu a kontextu. To co není řečeno, je často významnější, než pravda hlasitě křičená do světa.

Pro autory je Arcane inspirací především v tom, jak lze vystavět komplexní realitu bez encyklopedických vysvětlivek. Technologie, politika i relativně komplexní sociální struktury jsou přítomné přirozeně, protože jsou pro postavy nevyhnutelné. Nic tu není jen „pro efekt“. Všechno má jasnou funkci.

Arcane ukazuje, že silné vyprávění nevzniká primárně z originality prostředí, ale z autorské důslednosti. Z ochoty dotáhnout motivy do konce, neuhnout před nepohodlnými tématy a dát světu váhu reality. Pokud píšete vlastní příběhy a přemýšlíte často nad tím, jak propojit osobní rovinu s fungováním světa jako celku, Arcane patří k těm nejlepším současným příkladům, kde se to opravdu podařilo.

Andor (Star Wars: Andor, 2022–2025)

Andor je v rámci univerza Star Wars výjimečný právě tím, že se k němu chová téměř vzdorovitě. Neodmítá ho otevřeně, ale systematicky popírá všechno, na čem byl tenhle svět desítky let postaven. Nepracuje s mýtem, osudem ani vyvoleností, kterou se snažili scénáristé procpat opravdu všude. Nezajímá ho symbolika světla a temnoty, ani velká gesta, která by se dala snadno převést na stříbrné plátno. Místo toho bere známý fikční svět a zbavuje ho romantiky. A právě tím ho paradoxně činí uvěřitelnějším a nesmírně poutavým.

Z hlediska psaní je Andor fascinující ukázkou toho, jak lze etablovaný svět využít jako strukturu, nikoli jako zkratku. Impérium tu není ztělesněním jednoduchého zla, ale fungujícím administrativním systémem, který je zcela otevřeně inspirovaný hrůzným režimem nacistického Německa. Děsivým ne proto, že by bylo monstrózní, ale proto, že je efektivní, klidné a přesvědčené o vlastní legitimitě. Odpor se zde nerodí z hrdinství, ale z únavy, útlaku a postupného poznání, že nečinnost je také rozhodnutí.

Postavy v Andorovi nejsou archetypy. Cassian Andor rozhodně není hrdina v procesu vzniku, ale člověk, který se učí žít s následky svých činů. Seriál svým postavám nevnucuje soudy a nechává je existovat v logice světa, který je formoval. Tvůrci od počátku věřili svým divákům. Dovolili si být pomalí a neokázalí. Nevysvětlují a nejsou vždy vůči divákům vstřícní... Přesto vše funguje.

Autoři se často snaží extrémně vycházet vstříc minulosti. Staví pomníky a bojí se bourat postavené chrámy a nepopiratelné ikony. Andor ovšem dokazuje, že lze vyprávět dospělým a hluboce lidským způsobem. Vzal existující svět, podíval se na něj nedogmatickou optikou a vznikl skvělý příběh.

Co děláme v temnotách (What We Do in the Shadows, 2019–2024)

Co děláme v temnotách je v tomto mém výběru jediným sitcomem, a právě proto si zaslouží zvláštní pozornost. Zatímco většina seriálů v seznamu pracuje s tíhou světa, systému nebo historie, tady se (téměř) všechno odehrává skrze humor. Jenže tento humor není plochý či prvoplánový. Řada zahraničních kritiků si všímá, že seriál ve skutečnosti funguje jako alegorie stagnace. Upíři, kteří žijí stovky let, nejsou symbolem moci nebo nesmrtelnosti, ale neschopnosti se posunout. Jsou uvěznění ve vlastních zvycích, traumatech a představách o sobě samých. A právě to z nich dělá překvapivě lidské postavy.

Z hlediska psaní je fascinující, jak seriál pracuje s kontrastem mezi formou a obsahem. Mockumentární styl, rychlé střihy a absurdní situace zakrývají fakt, že sledujeme velmi pečlivě vystavěné charaktery, které se vyvíjejí pomalu, často bolestivě a někdy proti své vůli. Skutečným středem seriálu není samotná komedie, ale vztahy a mocenská dynamika uvnitř jedné velmi netradiční domácnosti. Kdo má kontrolu. Kdo ji ztrácí. Kdo si ji jen myslí, že má. To jsou témata, která by bez problému obstála i v dramatickém seriálu.

Mockumentární styl je vypravěčská a filmová technika, která záměrně napodobuje formu dokumentu, ale obsah je fiktivní, často satirický nebo absurdní; využívá typické dokumentární prvky jako rozhovory do kamery, ruční kameru, zdánlivě autentické situace a civilní herectví, čímž vytváří iluzi reality, která zesiluje humor, ironii nebo kritiku společnosti, médií či lidského chování, přičemž síla mockumentu spočívá právě v napětí mezi vážnou formou a nevážným či vyhroceným obsahem.

Zajímavé je také čtení seriálu jako komentáře k imigraci, kulturní či sexuální identitě a adaptaci na cizí prostředí. Upíři jsou cizinci v moderním světě, který nechápou a kterým zároveň pohrdají. Humor vzniká z nepochopení reality, ale pod ním se skrývá velmi přesná studie toho, jak těžké je změnit se, byť to svět vyžaduje.

Ne každá postava musí v příběhu projít katarzí. I stagnace může být formou, pokud je napsaná důsledně a s pochopením.

V kontextu celého článku tento skvělý sitcom potvrzuje jednu důležitou věc. Inspirace pro psaní neleží jen v temnotě, utrpení a velkých příbězích, které nás mají dostat do kolen. Leží i v přesně načasovaném dialogu a v ochotě brát své postavy vážně, i když se jim zrovna smějeme.

Pár slov závěrem

Pokud chcete psát vlastní příběhy či je již píšete, tyto seriály vám nenabízejí návody ani univerzální recepty. Ukazují různé cesty, po kterých se lze vydat. Některé jsou pomalé a vyčerpávající, jiné cynické, bolestné nebo politicky nekomfortní. Všechny ale spojuje důvěra v inteligenci diváka a víra v sílu dobře napsaného příběhu.

Tento výběr berte jako inspiraci, ne jako kánon. Sledujte, jak autoři pracují s rytmem, tichem, strukturou i charakterem. Jak dávají prostor světu, aby mluvil sám za sebe. A pokud nepíšete, nevadí. I tak vás čekají seriály, které připomenou, proč má smysl věnovat čas dobrému vyprávění.