Proč jsou ilustrátoři na mizině a spisovatelé krvelačné bestie
Lidé si náš knižní svět často nesmírně idealizují a není se čemu divit. S knihami a příběhy máme spojené převážně pozitivní zážitky a pro mnoho z nás jsou zcela zásadní složkou našeho bytí. Každý čtenář se někdy zamyslel nad tím, že by svůj vlastní příběh přenesl na papír a stal se jedním z tisíců jmen, jejichž knihy si můžeme koupit v knihkupectvích.
A já bych vám velmi nerad v tomto článku rozbíjel idealizovanou představu světa autorů, kteří popíjejí skleničku rumu na verandě své sicilské vily, posílají svůj tři sta šestý rukopis agentovi do New Yorku a následující půlrok si dávají sabbatical, aby mohli najít svůj nový autorský hlas, se kterým se opět dostanou na vrchol žebříčků. Tato prorocká vize je totiž někde hluboko zakořeněná v DNA každého spisovatele, ať si to přiznává, nebo ne.
V nakladatelské branži existuje mnoho specifických subkultur, které mají svůj vlastní jazyk. Všichni tak nějak vědí, že tvoří jednu velkou nakladatelskou rodinu lidí, kteří se točí kolem knížek, a zároveň velmi dobře vidí rozdíly mezi jednotlivými profesemi, které se na vzniku příběhu podílejí. Máme tu překladatele, redaktory, korektory, grafiky, ilustrátory, spisovatele, případně literární agenty. A já bych se v tomto článku chtěl podívat na zvláštní rozpor u dvou zcela zásadních skupin, které často stojí vedle sebe a společně spolutvoří výsledek. Jsou to samozřejmě spisovatelé a ilustrátoři. Navzájem se často potřebují, ale v jejich fungování v knižním světě vidím zcela zásadní rozdíly.
Podstatou problému zřejmě je, že si ilustrátoři tak nějak uvědomují, že ať udělají cokoli, a klidně i v rámci svého oboru uspějí, zůstanou pořád chudí jako kostelní myš. V případě, že by chtěli jet na dovolenou, musejí si nakoupit velké množství drog, aby několik týdnů nemuseli spát, což je trošku problém, protože ty drogy také něco stojí. Poznámka: Autor tímto textem nepropaguje nákupy drog. Staňte se slavnými a budou vám je dávat zadarmo...
Z tohoto uvědomění, že z kolotoče chudoby nikdy nevystoupí, vzniklo jakési poklidné smíření. Ilustrátoři na sebe navzájem neútočí, obecně platí nepsané pravidlo, že cizí práce se nekritizuje, a dokonce se mezi sebou i podporují (byť to může znít nepředstavitelně). Možná je to podpořeno i tím, že aby se člověk stal skutečně ilustrátorem, musí něco umět a věnovat stovky a tisíce hodin zdokonalování svých schopností. No a pak tu máme nás, spisovatele, krvelačné bestie, které kupí písmenko za písmenkem a následně to vydávají za umění! Sick.
Už v momentě, kdy napíšeme první odstavec své neexistující knihy, se v nás probudí zakódovaná touha po úspěchu a po potlesku davu. I když tvoříme z čisté lásky k příběhu a textu, někde vzadu v hlavě si velmi dobře uvědomujeme, že by se z té knihy klidně mohl stát bestseller. Konečně bychom mohli koupit jachtu a odplout do záře zapadajícího slunce s prostředníčkem namířeným někam směrem k bydlišti učitelky češtiny, která nám opakovaně dávala z diktátů nedostatečnou. Každá kniha, každý nový příběh je hypoteticky vstupenkou do světa celebrit a finanční nezávislosti, ať už si pod tím představujete cokoli.
Ilustrátoři na své konkurenty nehledí jako na nepřátele, protože si uvědomují, že kde nic není, ani smrt nebere. Spisovatelé to ale mají jinak. Na své souputníky se často hledí jako na nepřátele, kteří jim berou světlo na slunci. Podezírají je z podvratné činnosti, z protekce, z nezaslouženého úspěchu, z toho, že jim někdo něco zařídil. A právě tady se láme chleba a vzniká napětí, které v ilustrátorském světě prakticky neexistuje.
Možná by spisovatelům prospělo převzít něco z ilustrátorského smíření s realitou. Ne rezignaci, ale klid. Přijetí faktu, že většina knih nevydělá jmění, že úspěch je spíš výjimkou než pravidlem a že svět se netočí kolem jednoho rukopisu. Ilustrátor kreslí další obrázek, protože ho kreslit potřebuje. Spisovatel často píše další knihu proto, aby napravil křivdu té předchozí, která to přece měla dotáhnout dál. Jeden proces přijímá, druhý s ním bojuje.
Kruh se uzavírá. Ilustrátoři zůstávají na mizině, ale duševně relativně v pohodě. Spisovatelé mají v hlavě permanentní závod o viditelnost, uznání a výjimečnost, která se dostaví jen u zlomku z nich. Ne proto, že by byli horší nebo méně talentovaní, ale proto, že systém je neúprosný a sny v něm mají tendenci narážet do statistik.
Tenhle text jsem psal jako úvahu nikoliv jako rozsudek. Ilustrátory i spisovatele mám rád a jejich práce si hluboce vážím. Bez jedněch by knihy neměly tvář, bez druhých by neměly hlas. O to víc mi ale přijde zdravé si občas s lehkou ironií a nadhledem šťouchnout do vlastní profese. Protože schopnost udělat si legraci sami ze sebe je možná to nejcennější, co nám v tomhle knižním ekosystému pomáhá zůstat při smyslech.
Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.