Pošťák není příběh o konci světa. Je o tom, jak ho znovu postavit

Další knihy o konci světa? Jasně. To má Adam rád. Pošťák od Davida Brina patří mezi zásadní díla postapokalyptické literatury, a přesto mám pocit, že se na něj dnes trochu zapomíná. Přitom jde o román, který ani více než čtyřicet let po svém vzniku nepůsobí jako artefakt z doby studené války a v některých tématech je možná zajímavější dnes než v době svého prvního vydání. Zničený svět totiž používá především k tomu, aby mohl mluvit o lidech.

David Brin vydal The Postman v roce 1985 a román je součástí opravdu rozsáhlého literárního díla tohoto amerického autora, z něhož byla slušná část přeložena také do češtiny. Samotný Pošťák se k českým čtenářům dostal poprvé už v devadesátých letech a rozhodně se nejedná o nějakou okrajovou knihu v rámci fantastiky.

Získal cenu Locus za nejlepší science fiction román a byl nominován na Huga i Nebulu. Zajímavý je také jeho vznik, protože první dvě části románu původně vyšly samostatně jako texty The Postman v roce 1982 a Cyclops v roce 1984 a Brin je teprve následně rozpracoval do románové podoby.

I přes tyto obrovské úspěchy, překlad do víc než 20 jazyků a filmové zpracování, je Pošťák spíše nedoceněnou knihou. Když se podíváte kupříkladu na Databázi knih, má v době psaní tohoto článku pouze 174 hodnocení, což je strašně málo, a hodnocení se pohybuje někde kolem 70 % (což je u žánrovky docela běžné). Některé komentáře jsou opravdu nesmírně kritické a klasicky se zde střídají ohlasy nadšené s těmi, které knihu odsuzují jako nezáživnou, zastaralou nebo jednoduše špatně napsanou. Já se v tomto případě řadím jednoznačně k té první skupině.

Doufám také, že doma máte nebo si někdy pořídíte vydání z roku 2021, které vyšlo pod značkou Fobos s úžasnou obálkou Milana Malíka a v překladu Milana Dvořáka. Je to opravdu krásné vydání, které si tato kniha zasloužila. A rozhodně doporučuji také audioknihu z roku 2025, kterou vydal Supraphon v naprosto perfektní interpretaci Saši Rašilova.

Kniha ze světa, který čekal na jadernou válku

Tím, že kniha vyšla v roce 1985 a napsal ji americký autor narozený v roce 1950, je samozřejmě extrémně ovlivněná studenou válkou, byť už její poslední fází. Brin prakticky celé své dětství, dospívání i velkou část dospělého života prožil ve světě americko-sovětského soupeření a permanentně přítomné možnosti konfliktu, který mohl skončit zničením velké části civilizace. V osmdesátých letech navíc rozhodně nebyla představa jaderné katastrofy pouze nějakou vzdálenou literární kulisou.

Brin je ovšem zajímavý také svým vědeckým zázemím. Vystudoval astronomii na Caltechu, následně získal magisterský titul v elektrotechnice a doktorát z astronomie. Je tedy logické, že velkou část jeho díla můžeme zařadit do vědeckofantastické literatury, ale rozhodně bych ho neomezoval pouze na ni.

Postupně se dostával k příběhům, které mnohem více zkoumají naši společnost, její fungování, technologie a otázku, na jakých základech vlastně stojí moderní civilizace. A Pošťáka tam můžeme podle mě bez problémů zařadit.

Gordon Krantz svět zachránit nechtěl

Hlavní hrdina Gordon Krantz pro mě byl pozitivním překvapením. Premisa knihy je totiž vlastně jednoduchá. Máme zde člověka, který už téměř dvacet let přežívá v pustině, ale přesto si zachoval relativně dobré vzpomínky na život před kolapsem civilizace. Před velkou válkou, která zdevastovala celé Spojené státy i zbytek světa a uvrhla společnost do chaosu.

Gordon se naučil v tomto světě přežívat, ale rozhodně není klasickým akčním hrdinou. Z minulosti si pamatuje mnohé, má vysokoškolské vzdělání, umí číst a zároveň si v sobě dokázal zachovat to nejlepší ze světa, který zmizel. Postupem času navíc začíná vyrůstat generace lidí, která starý svět vůbec nepamatuje, a tak jsou jeho znalosti něčím neobvyklým. Umí vyprávět o historii, starém Řecku, bájích, legendách, Shakespearovi, ale také o Spojených státech a o tom, co kdysi představovaly.

Není ovšem učitelem, který by putoval krajinou a vzdělával nové generace. Je spíše zábavným povyražením na večer. Přijde do osady, vypráví, dostane najíst a nějaký čas může zůstat. Když se lidem přejí, pokračuje dál. Je to vlastně docela smutná existence člověka, který má znalosti zaniklého světa, ale v novém světě pro ně není příliš praktického využití.

Potom ovšem udělá chybu, málem zemře a zachrání ho pouze šťastná náhoda, když objeví starý poštovní vůz. Uvnitř najde uniformu, pošťáckou čepici, brašnu a staré dopisy. Je to opravdu ze začátku knihy, takže tím nic zásadního neprozrazuji, ale od tohoto momentu se jeho život začne měnit.

Lidé mu věří, i když jim říká, že nemají

Když Gordon přijde mezi lidi s pošťáckou čepicí a brašnou dopisů, něco se změní. A zde přichází moment, který mě opravdu oslovil a vlastně i mile překvapil. Gordon totiž situace nijak zásadně nezneužívá a minimálně zpočátku se nesnaží lidem vytvořit velkou legendu o znovu obnovené společnosti na východě a fungující americké poště, která postupně propojuje zničenou zemi.

Snaží se jim říct, že pošťák není a že to celé vzniklo vlastně úplnou náhodou. Jenže oni mu to nechtějí věřit. Stačí jim samotná možnost, že se něco změnilo, někde možná znovu existuje vláda, někdo obnovuje Spojené státy a začíná fungovat svět, ve kterém můžete předat dopis člověku a ten ho odnese někam za horizont.

Gordon je pro ně symbolem něčeho, co sami strašně potřebují. Naděje, že může přijít doba, která bude lepší než ta současná. A právě s tím Brin následně pracuje prakticky po celý zbytek knihy.

Pošťák je mnohem méně o samotném přežívání v postapokalyptickém světě ovládaném různými frakcemi, lidmi, kteří zcela propadli šílenství, nebo těmi, kteří se snaží zachovat alespoň nějaké zbytky civilizace. Mnohem více je o symbolech a o tom, že i z nevinné lži nebo jediného střípku naděje může vyrůst něco mnohem většího, co nakonec začne měnit celou společnost.

A možná se něco podobného stalo už mnohokrát v minulosti. Lidé potřebují víru, potřebují symboly a potřebují věřit, že svět kolem nich funguje podle nějakých pravidel. Vůbec přitom není jisté, jestli jsou tato pravidla na začátku skutečná. Stačí, aby se podle nich začalo chovat dostatečné množství lidí, a postupně skutečná být mohou.

Jeden dopis jako první stavební kámen civilizace

Celá myšlenka, že právě pošta a jeden jediný dopis dokážou lidi propojit po letech, někdy dokonce po desetiletích, a mohou se stát prvním stavebním kamenem obnovené společnosti, je vlastně úplně nepřekvapivá. Přesně to totiž sedí na historii Spojených států, kde byla pošta a následně železnice jedním z pilířů pokroku, který dokázal obrovskou zemi zrychlit, propojit a postupně vytvořit Spojené státy takové, jak jsme je znali třeba na konci devadesátých let, kdy byly absolutním geopolitickým hegemonem světa.

Pošta je v tomto ohledu docela fascinující instituce. Dnes ji vnímáme jako něco naprosto samozřejmého, případně jako místo, kde stojíme ve frontě a čekáme, až někdo před námi vyřeší složenku. Historicky ovšem znamenala něco mnohem zásadnějšího. Pokud dokážete pravidelně přenášet informace mezi dvěma vzdálenými místy, začínáte vytvářet síť. Potřebujete cesty, lidi, pravidla, určitou míru bezpečnosti a hlavně důvěru, že dopis předaný jednomu člověku skutečně dorazí někomu, koho jste možná roky neviděli.

Brin z toho nedělá nějakou dlouhou přednášku o historii americké pošty. Prostě vezme něco naprosto obyčejného, co lidé před katastrofou považovali za samozřejmost, a ukáže svět, ve kterém se z obyčejné pošťácké uniformy může stát symbol státu.

Gordon navíc postupně zjišťuje, že se mu celá situace vymyká z rukou. Nikdy nechtěl být hrdinou a chtěl především přežívat. V určitý moment si ale uvědomí, že už není pouze Gordonem Krantzem, který může odejít, kdykoliv se mu zachce. Stal se symbolem a nositelem něčeho, čemu ostatní lidé uvěřili. Pokud by tento symbol sám zničil, může tím způsobit další bolest lidem, což nechce dopustit.

Právě v tom mi byl hlavní hrdina opravdu sympatický. Nedělá vždy rozumná rozhodnutí a sám si to uvědomuje. Ví, že je možná příliš velký idealista, a dokonce i v momentech, kdy by správně měl vzít do zaječích, se rozhodne pro činy, které jsou velmi odvážné, ale současně si uvědomuje, že jsou vlastně nerozumné. Občas je sám překvapený tím, kolik odvahy v sobě našel.

Superlidé, inteligentní stroje a další věci, které od science fiction čekáte

Můžete se samozřejmě těšit na klasické prvky, které ze science fiction a postapokalyptické literatury známe. Objevují se zde vylepšení lidé, různé představy o dalším vývoji (nebo spíše návratu zpět) společnosti nebo inteligentní stroje, které byly chytřejší než člověk a mohly se pro lidi stát až božstvem.

Všechny tyto složky příběhu jsou ovšem nahlíženy výrazně komplexnější optikou, než bychom očekávali kupříkladu v nějaké čistě akční fantastice. Brin na nich nestaví jen proto, aby měl dalšího silnějšího nepřítele, větší explozi nebo zajímavější technologii. Zajímají ho hlavně důsledky a to, co podobné věci udělají se společností a s lidmi, kteří v ní žijí.

Myslím si, že právě díky tomu kniha nestárne tak rychle jako některá jiná science fiction své doby. Technologie mohou zestárnout, představy o budoucnosti mohou být směšné a geopolitická situace se může úplně změnit, ale lidské chování je dost podobné dnes nebo před sto lety.

A potom přišel Kevin Costner a utratil desítky milionů dolarů

O Pošťákovi se samozřejmě nedá mluvit bez filmové adaptace z roku 1997. Režíroval ji Kevin Costner, který si zároveň zahrál hlavní roli, a vznikl z toho téměř tříhodinový postapokalyptický velkofilm. Pokud jste mladší ročníky, zřejmě si nebudete uvědomovat, jak velkou hvězdou Costner byl. Herecky i režisérsky byl jen kousíček za svým absolutním vrcholem a mohl si dělat doslova cokoliv si přál a usmyslel. Nikdo neodporoval.

Pokud jste film viděli a knihu neznáte, je dost možné, že máte o Brinově románu trochu zkreslenou představu...

Film totiž vznikl v úplně jiné době než kniha, byť je dělí pouhých 12 let. Studená válka skončila, Sovětský svaz neexistoval a Spojené státy se naopak nacházely v období bezbřehého optimismu a představy o konci dějin. Costner navíc přicházel po obrovských (jakože fakt obřích) úspěších filmů jako Tanec s vlky nebo Osobní strážce, ale také po finančně problematickém Vodním světě. Pošťák měl být jeho dalším velkým filmem, jenže dopadl katastrofálně.

Rozpočet se pohyboval kolem 80 milionů (dnes by to bylo cca 170 milionů) dolarů a celosvětové tržby z kin skončily jen kolem 20 milionů. Kritici film doslova rozcupovali a Pošťák následně získal pět Zlatých malin včetně ocenění za nejhorší film, režii a herce. Stal se z něj jeden ze symbolů Costnerova problematického období a dodnes má pověst jednoho z největších hollywoodských propadáků devadesátých let.

Film je samozřejmě mnohem přímočařejší než kniha. Costner z Brinových myšlenek vytahuje především příběh o obnově Ameriky, naději a návratu civilizace. Některé složitější sci-fi motivy knihy výrazně omezuje nebo úplně opouští a celé vyznění je mnohem sentimentálnější a extrémně (až otravně) vlastenecké. Costner se zamiloval do představy westernu v novém prostředí, ale celé to vyšlo poněkud prazvláštně.

Jak příběh zestárl za 40 let?

Vůbec se nedivím, že se Pošťák stal jedním z pilířů postapokalyptické literatury a románem, ke kterému se stále vracíme. Má zapsány čtyři křížky, ale témata, která představuje, zestárla překvapivě málo. Svět samozřejmě vypadá jinak, než si Brin představoval v polovině osmdesátých let, ale otázka, co vlastně drží společnost pohromadě a co se stane v momentě, kdy přestaneme věřit jejím institucím, je pořád stejně zajímavá a v USA vlastně žitá.

Civilizace je do značné míry dohoda (společenská smlouva, pokud chceme trochu termitů). Věříme, že peníze mají hodnotu, stát bude fungovat, policie přijede, dopis dorazí, smlouva bude platit a člověk na druhé straně dodrží určitá pravidla. Jakmile se tato důvěra rozpadne, může s ní zmizet celý svět, který považujeme za samozřejmý.

Brin zároveň není úplný pesimista. Ukazuje společnost, která se dokázala propadnout k násilí a brutalitě, ale také lidi, kteří jsou ochotni udělat něco jen proto, že věří, že je to správné. Někdy k tomu nemusí být potřeba prezident, armáda ani nějaký geniální plán. Může stačit jeden člověk, několik starých dopisů a pošťácká uniforma.

Pokud podobný typ literatury příliš nevyhledáváte, myslím si, že je Pošťák bez problémů čitelný i jako vaše první postapo. Když si totiž odmyslíte prostředí, ve kterém se odehrává, všechny frakce, technologie a zničenou Ameriku, je to opět primárně příběh o lidské nezlomné vůli přežít a udělat pro to opravdu cokoliv.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.