Píšete pod pseudonymem? Brzy možná budete muset dokazovat, že existujete

Za mnoho let v knižním světě jsem se setkal s řadou autorů, kteří z nějakého důvodu chtěli nebo museli psát pod pseudonymem. Někdy je takové rozhodnutí zcela pochopitelné a může chránit nejen samotného spisovatele, ale také jeho rodinu.

Jenže literární svět se mění a s nástupem AI dostává anonymita autorů úplně nový rozměr, který ještě před čtyřmi lety prakticky neexistoval.

Pseudonym může chránit autora. Častěji je to ale prostě osobní rozhodnutí

V českém prostředí vycházely knihy od lidí, kteří byli v minulosti součástí organizovaného zločinu nebo se sami stali obětí trestného činu. Publikace pod pravým jménem by pro ně mohla znamenat skutečné nebezpečí. Jiní psali o natolik kontroverzních tématech, že dávalo smysl chránit vlastní identitu a nevystavovat se tlaku médií. Tady není příliš o čem diskutovat.

Výrazně častěji ovšem potkávám autory a autorky, kteří si pseudonym vybrali z méně závažných, byť samozřejmě stále ryze osobních, důvodů. Mám pocit, že se s tím setkávám spíše u žen, ale data na to nemám. Možná si jednou podobnou analýzu udělám.

Nechtějí být spojováni s konkrétním příběhem, chtějí oddělit soukromý život od literární tvorby nebo jim pseudonym jednoduše připadá zajímavější a nesvázaný strachem z konfrontace. Důvodů může být milion a nemá smysl je zde všechny vyjmenovávat. Kvůli tomu ostatně tento článek nepíši.

Tohle vnímejte čistě jako zajímavost, kterou nemohu dostat z hlavy. Když totiž podobné knihy, psané pod pseudonymem, připravujete, propagujete a obecně komunikujete s jejich tvůrci, začnete si všímat vzorce... Spolupráce bývá náročnější. Rozhodně to nechci vztahovat na všechny tvůrce, protože by to nebylo fér. U těchto titulů jsme se ale skutečně dostávali do různorodých sporů, diskuzí nebo klidně nepříjemných situací. A přesně to jako nakladatel nechcete. Špatná energie se následně přenáší na celý projekt.

Čtenáři nechtějí pouze knihu, ale znát i člověka za ní

Autorům psaní pod pseudonymem příliš nedoporučuji, pokud k němu nemají závažný důvod či připravenou strategii. Čtenáři chtějí být v kontaktu s člověkem, který příběh napsal. Chtějí si dílo propojit s konkrétní tváří, životním příběhem a osobností.

U většiny úspěšných spisovatelů totiž nejde jen o skvěle napsanou knihu. Je tam ještě další vrstva. Vytváření komunity a vztahu se čtenáři, který lze rozvíjet desítkami různých způsobů.

Někdo otevře veřejnosti podstatnou část svého života, potkává se s fanoušky, dává jeden rozhovor za druhým a objíždí literární akce. Jinému stačí sociální sítě a podstatně větší odstup. Stále tam ale existuje spojovací linka mezi člověkem a jeho tvorbou.

Pro mě jako autora je důležité, abych o svých příbězích mohl se čtenáři mluvit. A nejen s těmi, kterým se líbí. Zajímají mě také lidé, kteří je kritizují a chtějí o nich diskutovat. Za svým dílem chci stát.

Začneme pochybovat, jestli autor existuje?

Přicházejí AI knihy, AI příběhy a tedy záplava literárního odpadu, který lze během pouhých minut produkovat po desítkách či stovkách. Už nejde o nějakou vzdálenou budoucnost. V českých distribucích e-knih se objevují tituly, u kterých existuje silné podezření (spíše jistota), že byly kompletně napsány umělou inteligencí. Vznikají české projekty nabízející vygenerované knihy, kde AI nestojí pouze za obálkou, ale také za samotným textem.

A velká část podobné produkce má společný znak. Nedohledatelného autora.

Dává to smysl. Reálný člověk se s podobným produktem spojovat nechce. Začínáme proto narážet na neexistující překladatele, redaktory, ilustrátory a samozřejmě také spisovatele. Jména mohou působit naprosto reálně, ale za nimi nemusí být nic hmotného.

Čtenáři budou kvůli tomu stále podezřívavější. Kdo tu knihu napsal? Existuje její autor? Proč o něm nikde nic nenajdu? Je to skutečný člověk z masa a kostí, nebo další jméno vymyšlené za pár sekund generátorem?

Před pár lety bych podobné otázky neřešil. Teď přicházejí a jejich význam bude narůstat. Pro autory píšící pod pseudonymem to vytvoří další komplikaci. Budou totiž muset nějakým způsobem dokazovat, že za jejich knihami skutečně stojí člověk. Absurdní? Vlastně ne.

A teď se dostáváme k praktickému problému

Konečně jsem se vykecal a můžeme se podívat na to, co jsem měl původně v hlavě. Doporučení, které se netýká pouze lidí píšících pod pseudonymem. Platí pro každého autora a autorku. Buďte dohledatelní. A to snadno!

Často bojujeme s tím, že na autora nelze najít kontakt. A tím myslím skutečný kontakt. Ideálně e-mail a telefon. Opakovaně řešíme situace, kdy novinář potřebuje spisovatele oslovit, ale nemá jak. Zpráva na sociální síti zůstane bez odpovědi, profil není aktivní nebo neexistuje možnost přímého spojení.

Pokud k tomu přidáte pseudonym, doufám, že oceníte tento krásný oblouk zpátky na začátek článku, dostáváme se občas k případu pro detektiva. Novinář nakonec musí kontaktovat nakladatele, nakladatel redaktora, ten autora a následně se celá cesta vydává zase opačným směrem. Přitom stačilo mít někde uvedený funkční kontakt.

Autor by měl být snadno dohledatelný pro média, influencery, pořadatele akcí i další potenciální partnery. Kontakt na vás musí být možné najít ihned. Ne po půlhodinovém pátrání, třech zprávách na Instagramu a telefonátu do nakladatelství.

Pokud to tak nemáte, napravte to.

A nebojte se zveřejnit e-mail. Klidně i telefon. Občas vám přijde spam nebo zavolá někdo, s kým zrovna mluvit nechcete. To přežijete. Mnohem horší je situace, kdy vám chce zavolat někdo, s kým byste mluvit chtěli, ale ten to po neúspěšném hledání vzdá a zavolá autorovi, kterého už má někde v kontaktech z minulosti.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.