Největší úspěchy lidstva v tichu hloupého světa
Jsem naštvaný. Jsem naštvaný na politiky. Jsem naštvaný na celý svět, který svojí hloupostí a zabedněností nedokáže vidět ty největší a nejúžasnější věci, kterých je lidstvo schopné, když se spojí a má jasný cíl.
Před několika dny, klidně řečeno před několika desítkami hodin, se vrátila posádka mise Artemis 2 z cesty kolem Měsíce. Lidé se tam podívali po desítkách let. Je to důkaz a připomenutí, že dokážeme překračovat hranice naší planety a posouvat se dál. A v tomto případě opravdu daleko. Dokonce nejdál, kam se kdy člověk vydal.
Stačí se na chvíli zastavit. Zkusit si představit tu neskutečnou vzdálenost. Kolik překážek bylo potřeba překonat? Kolik technologií muselo fungovat naprosto dokonale? A to všechno kvůli návratu na Měsíc. Možná kvůli jeho budoucímu osídlení. V ten moment by měl člověk jen stát, mít otevřenou pusu a fascinovaně sledovat vrchol lidské kreativity.
Je to pro mě vždy připomenutí jedné věci. Pokud má lidstvo překonat své rozpory a neduhy, bude to skrze vědu. Bude to skrze společný cíl. Klidně skrze soupeření velmocí. Ale ať je to soupeření ve vědě. V překonávání hranic. Ne ve zbrojení. Ne v přepisování hranic států.
A teď ta absurdita. Protože tohle všechno se dokáže ztratit. Překrýt. Zadusit.
Řešíme, jaké zdroje ropy budou prioritní. Kolik bude stát barel.. Který průliv je správný a kdo má nárok na jeho vody. Řešíme, kdo se modlí ke komu. Jestli je v pořádku vzývat Alláha, nebo se modlit k Ježíši Kristu v Oválné pracovně Bílého domu.
A nejen velká politika okupuje mediální prostor. I ta naše nestojí bokem. Žabomyší války. Neuctivé chování. To všechno nás stahuje dolů. A všechno to dohromady nedává vyniknout práci milionů vědců a vědkyň, kteří reálně posouvají svět.
Samozřejmě miluji fantastiku. Miluji velké fantasy příběhy. Ale jen sci-fi dokáže předat tu zvláštní, neutuchající víru v lidstvo. Protože všechno, co v něm vidíme a o čem čteme, je dosažitelné. Skrze vědu. Ne skrze nepochopitelnou magii.
Dnes kina i knižní svět ovládá Project Hail Mary. A není to náhoda. Tahle kniha je extrémně čtivá, ale zároveň neuvěřitelně přesná. Andy Weir si dává záležet na detailech. Každý problém má řešení. Každé řešení má svou logiku. A hlavní hrdina není vyvolený. Je to člověk, který dělá chyby, počítá, zkouší, selhává a jde dál.
To je na tom to nejsilnější. Víra, že věda není sterilní. Je to proces. Chaos. Pokusy a omyly. A přesto funguje. A přesně tohle potřebujeme slyšet v době, kdy máme pocit, že se všechno rozpadá.
Klasiky, které dávají smysl a naději
Setkání s Rámou od Arthur C. Clarke. Není to akční sci-fi a přesto je to kniha plná adrenalinu. Tohle je čistá fascinace velikostí vesmíru. Najednou se v naší sluneční soustavě objeví něco cizího. Něco obrovského. Něco, co nikdo nechápe. A lidstvo nepanikaří. Nesnaží se to zničit (tedy mrkám na merkuřany). Snaží se pochopit.
Celá kniha stojí na jediné věci, společné pro všechny lidi z vědeckého prostředí. Zvědavosti. A to je možná ten největší rozdíl oproti dnešní rychlé realitě. Místo toho, abychom se snažili věci pochopit, snažíme se je okamžitě zařadit, odsoudit nebo využít. Clarke ukazuje, že skutečný pokrok začíná otázkou, ne odpovědí.
A pak je tu samozřejmě Nadace od Isaac Asimov. Tohle je úplně jiný level. Obrovský koncept. Věda, která dokáže modelovat budoucnost. Předpovídat pády impérií. Vypočítat, jak dlouho bude trvat temnota.
Ale není to jen příběh o číslech. Je to o lidech. O tom, že i v systému, který se zdá být dokonale spočítaný, hrají roli jednotlivci. Emoce. Náhoda. A o tom, že víra ve vědu není slepá. Je to rozhodnutí. Rozhodnutí věřit, že rozum a poznání mají větší váhu než moc a strach.
Nakonec si vezmeme na pomoc Stopařova průvodce po galaxii od Douglas Adams. A možná zjistíme, že všechno řešíte zbytečně. Vesmír je tak absurdní, že snaha ho pochopit do posledního detailu je vlastně trochu směšná. Planeta může zmizet kvůli stavbě dálnice. Opověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec je číslo, které nedává smysl.
A přesto to celé nějak funguje.
Adams nám ve svém díle předal něco nesmírně důležitého a hodnotného. Dává nám odstup. Ukazuje, že i když se všechno rozpadá, pořád si můžete dát kafe v restauraci na konci vesmíru. Pořád se můžete zasmát. Pořád můžete existovat v chaosu, aniž by vás zničil. A když vás náhodou skutečně zničí? Možná se objevíte jinde. Bez důvodu. Za hranicí jakékoliv matematicky pochopitelné pravděpodobnosti, ale přesto se to stane. Hlavně nepropadejte panice.
Malá planeta ve velkém vesmíru
Možná jsme jen malá planeta v nekonečném vesmíru. Možná jsme jen drobná epizoda. Možná se na nás jednou zapomene. Ale v tenhle moment jsme dokázali obletět Měsíc. Dokázali jsme vytvořit něco, co přesahuje jednotlivce, státy i generace.
Chcete se naštvat? Srovnejte si, kolik stála mise Artemis II a kolik stojí aktuální válka v Írán. Jedna zhruba 20 až 25 miliard dolarů za roky vývoje a technologický skok lidstva, druhá podobné peníze spálí během několika týdnů za pouhou destrukci. Není to absurdní? Zcela. Ale pojďme to uzavřít pozitivně.
Představte si, co všechno dokážeme, když ty samé prostředky a úsilí napneme správným směrem. Věda. Objevování. Budoucnost. Space. The final frontier. Jak řekl klasik.
Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.