Stačí sto přečtených knih, aby měl rok smysl?
Přelom roku je zvláštní melancholické období, kdy máme potřebu dávat věcem tvar, směr a ideálně i číslo. Bilancujeme práci, vztahy, zdraví a velmi výrazně také čas, který jsme věnovali sobě samým. A právě čtení se v posledních letech stalo jedním z nejviditelnějších odškrtnutých políček, kde se tato potřeba sebehodnocení projevuje. Přitom pouze jeden kus skály obkroužil kouli horkého plazmatu. Z pohledu vesmíru jde o značně zanedbatelnou záležitost.
S bilancováním to není jinak ani u čtenářské komunity. V tomto roce jsem ještě intenzivněji zaznamenal množství lidí, kteří sdíleli počet svých přečtených knih za uplynulý rok, sdíleli své nejlepší knihy, nejhorší knihy a také své cíle, kolik by chtěli přečíst knih v roce 2026. Já obecně nemám vůbec nic proti tomu, když si někdo stanovuje cíle, ale myslím si, že by bylo dobré podívat se na tento fenomén trošičku odborněji a uvést si konkrétní důvody, proč vlastně lidi (já to mám stejně) tolik fascinuje konkrétní číslo, které na konci roku mohou sdílet na své sociální sítě a samozřejmě si ho obhájit i sami před sebou. Odpovědi a vysvětlení nám vědci představili už v sedmdesátých letech minulého století, ale podíváme se společně i na fenomény více než aktuální a značně nové.
První a možná nejdůležitější rovina je nepřekvapivě banální a proto s ní začínám. Číslo je jednoduché, okamžitě srozumitelné a extrémně dobře porovnatelné. V okamžiku, kdy z tichého a vnitřního prožitku, jakým čtení bezpochyby je, uděláme jedno konkrétní číslo, získáváme něco, co lze okamžitě uchopit a interpretovat. Psychologie výkonu dlouhodobě ukazuje, že lidé mají přirozenou tendenci převádět složité činnosti do jednoho měřitelného ukazatele, protože ten přináší pocit kontroly a uzavřenosti.
Druhý důvod souvisí se sebeprezentací a tím, čemu se v sociologii říká kulturní kapitál. Čtení je v západní kultuře, kam nás hrdě počítám, dlouhodobě vnímáno jako ctnostná aktivita. Čtení není okázalé, je velmi intimní, ale přesto hodnotné. Počet přečtených knih tak funguje jako velmi snadno pochopitelný sociální signál. Co okolí naznačujeme? Svou vlastní disciplínu, intelektuální zájem a určitou formu osobního růstu. Lidé mají tendenci veřejně sdílet právě ty aktivity, které okolí čte jako morálně nebo kulturně hodnotné. Čtení do této kategorie zapadá téměř dokonale.
Pojem kulturní kapitál zavedl francouzský sociolog Pierre Bourdieu, zejména ve své knize Distinction: A Social Critique of the Judgement of Taste, kde ukazuje, že kromě ekonomického kapitálu existují i jiné formy „bohatství“ , například znalosti, jazyk, vkus či orientace v kultuře, které lidé využívají k vymezování se ve společnosti a k udržování sociálních rozdílů. Knihy v tomto rámci fungují jako kulturně legitimní a dlouhodobě prestižní symbol vzdělání a bohatého vnitřního světa, takže čtení představuje společensky bezpečný způsob, jak působit kultivovaně.
Velmi důležitá je také rovina gamifikace, kterou chci akcentovat z marketingového hlediska, protože každý jsme svým vlastním marketérem, ať se nám to líbí či ne. Platformy jako Goodreads vědomě pracují s výzvami typu Reading Challenge, odpočítáváním, grafy a ukazateli čtenářského pokroku.
Z pohledu behaviorální psychologie je to logické. Výzkumy vycházející ze self-determination theory, konkrétně práce Edwarda Deciho a Richarda Ryana, opakovaně potvrzují, že externí cíle a vizualizovaný postup zvyšují naší vytrvalost. Zároveň ale mění vnitřní charakter motivace. Čtení se nenápadně posouvá z vnitřního prožitku směrem k plnění úkolu. Číslo se stává cílem samo o sobě.
Externí cíle a měřitelná čísla mohou krátkodobě zvýšit výkon, ale zároveň mají tendenci oslabovat vnitřní motivaci. V praxi to často znamená, že člověk sice přečte více knih, ale čte jiným způsobem a s menší lehkostí. Číslo podporuje pocit kompetence, tedy že podáváme výkon, ale zároveň narušuje čtenářovu autonomii, protože čtení přestává být zcela svobodnou volbou. Nenápadně se tak posouváme od radosti a zvědavosti směrem k úkolu, který je potřeba splnit, což samo o sobě nemusí být problém, ale je dobré si tento posun vědomě hlídat.
Další, méně často pojmenovanou rovinou je úzkost z nevyužitého času, které se chci také krátce věnovat, protože ji považuji za nesmírně důležitou. V anglicky psaných článcích se opakovaně objevuje pojem productive anxiety. Máme někdy pocit, že i volný čas musíme nějak obhájit? Pak to možná právě zažíváte. Čtení samo o sobě už nestačí. Je potřeba dokázat, že bylo „dostatečné“, ideálně produktivní. Počet knih se v tomto smyslu stává obranou proti pocitu promarněného roku.
Productive anxiety vzniká především z neustálého tlaku hodnotit vlastní čas. Ten přestal být neutrálním prostorem, ve kterém se něco odehrává, a stal se zdrojem, který musí nést výsledek. Já osobně se v tom často vidím. Pokud z času není vidět konkrétní výstup, objevuje se pocit viny. Tento pocit je zesilován sociálním srovnáváním, protože na sociálních sítích nevidíme běžný život druhých, ale jejich idealizované souhrny, statistiky a milníky. Je to přefiltrovaná realita. Její nerealistický odraz, který je navíc podpořen bublinami personalizovaného doporučení.
K tomu se přidává rozpad hranic mezi prací a volným časem. Když lze pracovat kdykoliv a odkudkoliv, mizí okamžik, kdy je „dovoleno“ nic nedělat. Volný čas pak musí být obhájen.
Tento stav, kdy vytváříme sami na sebe tlak, se výrazně prosadil právě v posledních letech, protože se změnil způsob, jakým lidé přemýšlejí o vlastní hodnotě. Stále méně se definujeme tím, kým jsme, a stále více tím, co jsme zvládli. Výkon se stal morální kategorií a produktivita znakem osobní kvality, byť je to iluze nesmírně vzdálená od reality.
Kultura sebezlepšování tento tlak ještě posiluje, protože naznačuje, že stagnace je selhání. Na středních školách máme desítky procent dětí se stavy úzkostí a pocitem, že jim život protéká mezi prsty, byť ještě ani nestačil začít. V tomto prostředí působí čísla uklidňujícím dojmem. Dávají iluzi kontroly a smyslu. Čtení se tak z přirozeně pomalé a tiché činnosti proměňuje ve výkon. Ne proto, že bychom chtěli číst víc, ale proto, že chceme mít jistotu, že čas byl proměněn v dostatečnou hodnotu.
A pak je tu ještě jedna, možná nejméně lichotivá pravda. Číslo snadno nahrazuje interpretaci. Mluvit o tom, co mi konkrétní kniha dala, co mi vzala nebo čím mě zasáhla, je těžké. Říct, kolik jich bylo, je jednoduché. Lidé velmi často sahají po číslech tam, kde by jinak museli formulovat vlastní názor nebo emoci. A to je prostor, kde hrozí střet a konfrontace, což se nám nechce.
Celý ten fenomén tak ve skutečnosti není o pouhé posedlosti knihami - o naší závislosti, jak já rád říkám. Je o posedlosti měřitelným smyslem času, o potřebě dát řád něčemu, co je ze své podstaty pomalé, tiché a v očích některých lidí i nesmírně neefektivní.
Na závěr je ale fér říct jednu důležitou věc. Je naprosto v pořádku si na konci roku sečíst knihy, sledovat číslo a mít z něj radost. Pro mnoho lidí je to funkční a zdravý zdroj motivace, způsob, jak si čtení udržet jako pravidelnou součást života. Problém nevzniká z čísla samotného, ale z významu, který mu někdy přisuzujeme. Pokud při pohledu na cizí statistiky cítíte, že se někdo vychloubá nebo že by snad číslo mělo dokazovat, kdo je „lepší“ čtenář, můžete zůstat klidní. Bavíme se o věcech, které se ve své podstatě měřit nedají. O tichém vnitřním prožitku, který je vždycky jen náš vlastní. A tam žádné žebříčky neexistují.
Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.