Knihy, strach a hranice svobody
Od doby, kdy jsou tu s námi přítomny knihy, jsou tu i lidé, kteří by je chtěli zakazovat, pálit a v konečném důsledku i trestat jejich autory za to, že se opovážili přenést na stránky papíru myšlenky kacířské či přímo ďábelské.
V tomto století už jsme o něco dál, a minimálně v našem prostoru se bavíme o rozvinutém a bohatém knižním světě. Jednou za čas se ale znovu objeví diskuze a volání po tom, že by některé knihy nikdy neměly spatřit světlo světa, že by je nakladatelé neměli vydat a všichni zúčastnění stojí tváří v tvář rozhněvanému davu. Ten se dnes primárně ozývá na sociálních sítích a dožaduje se spravedlnosti, trestu nebo alespoň symbolického odsouzení.
Papír snese (téměř) všechno
Na úvod si můžeme dát krátké zamyšlení nad tím, co vlastně v knihách může být napsáno. Odpověď je velmi jednoduchá: téměř vše. Svoboda slova je jedním ze základních pilířů naší společnosti a stojí na ní celý demokratický systém. Zároveň ale platí, že žádná svoboda není bezbřehá a že ani svobodu projevu si nemůžeme vykládat zcela naivně. Existují oblasti, které se v knihách vyskytovat nesmí, a zákon je poměrně jasně vymezuje. Jinými slovy, společnost říká: pokud toto budeš psát, vstupuješ do prostoru, kde už můžeš mít problém.
Česká legislativa v tomto ohledu není nijak výjimečná ani přehnaně restriktivní. Zakazuje například propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, podněcování nenávisti vůči skupinám osob na základě rasy, etnického původu, národnosti, náboženství nebo jiných chráněných znaků, schvalování genocidy či zločinů proti lidskosti nebo šíření dětské pornografie.
V krajních případech může být problémem i výzva k násilí nebo jeho ospravedlňování. To vše ale platí pouze tehdy, pokud text překračuje jasnou hranici danou zákonem a není zasazen do kontextu, který by bylo možné obhájit například jako umělecké zpracování, literární fikci, historickou reflexi nebo kritickou analýzu. Právě kontext je zde klíčový a je důvodem, proč se většina knih pohybuje zcela bezpečně v rámci zákona, i když pracuje s extrémními, nepříjemnými nebo šokujícími tématy.
I evropská právní praxe dlouhodobě potvrzuje, že svoboda projevu se vztahuje i na obsah, který je šokující nebo znepokojující, a zákaz knihy je považován za krajní a výjimečný krok tzv. ultima ratio (pokud tu mám nějaké právníky).
Překvapivě, nebo možná právě nepřekvapivě, téměř nesledujeme soudní spory, které by řešily otázku, zda konkrétní kniha porušila zákon a měla by být stažena z knihkupeckých pultů nebo zcela zakázána a její autor či nakladatel nějak právně postižen. To samo o sobě ukazuje, jak svobodný náš knižní trh je a jak velkou důvěru vkládá společnost do čtenářů a jejich schopnosti texty číst, interpretovat a zasadit do kontextu.
Když se knihy stanou problémem
Za poslední roky mi v paměti velmi silně utkvěla jedna konkrétní kauza, která rozhodně není černobílá, ale na českém knižním trhu představuje poměrně unikátní situaci. V roce 2024 se zvedla výrazná vlna nevole proti záměru vydání knihy Nevratné poškození, která se věnuje problematice změny pohlaví a tématu transgender. Autorka se v knize snaží popsat fenomén rychle narůstajícího počtu mladých lidí, kteří podstupují sociální nebo medicínskou tranzici, a klade otázky po dlouhodobých dopadech těchto rozhodnutí.
Smršť na sociálních sítích byla obrovská a původní český nakladatel od vydání knihy skutečně ustoupil. Rozhodl se, že titul nevydá, což je samo o sobě mimořádně zajímavý a v českém prostředí poměrně historický moment. Knihy se však nakonec ujalo jiné nakladatelství a titul v českém překladu vyšel, což vyvolalo další vlnu kritiky, ale zároveň i pozitivních ohlasů.
Tato situace je specifická tím, že se nejedná o beletrii, ale o literaturu faktu. Knihu nepsal vědec, nýbrž publicistka, která pracuje s vybranými studiemi, statistikami a rozhovory. Nelze ji jednoduše označit za nevědeckou, ale zároveň je zjevné, že je jednostranná a realitu výrazně zjednodušuje. Takových knih najdeme na trhu celou řadu, v tomto případě se však dotýká mimořádně citlivého tématu.
Relativně malá, ale velmi hlasitá skupina lidí upozorňovala především na to, že vydání takové knihy je zraňující. Nechci tvrdit, že to nemůže být pravda a dokonce věřím, že to tak bylo. Mnoho věcí v našem životě nás zraňuje. Slova a činy cizích lidí, ale i těch nejbližších. Umělecká díla, odborné texty, politické názory nebo osobní zkušenosti. To vše může zraňovat.
V právní a filozofické teorii se dlouhodobě rozlišuje mezi tím, co člověka uráží, a tím, co mu skutečně ubližuje. Samotné pohoršení nebo emocionální zranění není považováno za dostatečný důvod k zákazu projevu. Tím se stává až prokazatelná újma.
U literatury, kterou označujeme jako odbornou nebo literaturu faktu, budou vždy kritéria přísnější než u beletrie. Osobně jsem přesvědčen, že Nevratné poškození má na knižním trhu své místo, byť je problematická. Musí však být zasazena do širšího kontextu a musí kolem ní probíhat otevřená diskuze. Jakmile začneme některé názorové proudy umlčovat s argumentem, že nás zraňují, dříve nebo později se ten samý mechanismus obrátí i proti nám.
Proč potřebujeme i nepohodlné příběhy. Proč potřebujeme dark romance?!
V posledních dvou letech sledujeme obrovský nárůst fenoménu označovaného jako dark romance. Jde o subžánr ženské či romantické literatury (primárně v kombinaci s thrillerem, hororem, ale klidně fantastikou), který pracuje s temnými, často toxickými nebo násilnými vztahy, s psychologickým nátlakem, manipulací, tabuizovanými tématy a výraznou erotickou složkou. Tyto knihy záměrně neidealizují svět a často staví čtenáře do nepohodlné pozice.
A logicky, protože jde o tak výrazný a masový fenomén, dostávají se tyto knihy do rukou desítkám tisíc čtenářek a samozřejmě i čtenářů. Vzniká kolem nich intenzivní veřejná diskuze, která se velmi často začne stáčet k otázce, zda by tyto knihy vůbec měly vycházet. Nejde přitom o debatu o věkovém doporučení, varování před obsahem nebo o přehledné informování zákazníků o tom, že se jedná o čtení určené zralému čtenáři. To vše je legitimní, smysluplné a v zásadě samozřejmé.
Debata se posouvá zcela jinam. K samotné existenci těchto knih. K myšlence, že by vůbec neměly být vydávány. A argument, který se v těchto diskuzích objevuje nejčastěji, je opět tentýž. Že jsou tyto knihy pro někoho zraňující. Že se po jejich přečtení mohou lidé cítit špatně. Že mohou mít negativní vliv na jejich psychiku, na jejich aktuální rozpoložení nebo dokonce na život jako takový.
A tady se dostávám ke dvěma zásadním věcem. Ta první je obecná. Lidé, kteří tyto argumenty používají, často působí jako velmi sečtělí a orientovaní v literárním světě. Právě proto je paradoxní, že ignorují samotnou podstatu literatury, její rozmanitost a její účel. Knihy tu přece nejsou od toho, aby nás pouze potěšily. Nejsou tu proto, aby představovaly ideální svět. Nejsou tu proto, aby se každému líbily, aby jim každý rozuměl nebo aby v nás vyvolávaly jen příjemné pocity. Některé knihy budou vždy nepohodlné, některé zůstanou nepochopené a některé budou provokovat právě tím, že narušují naše představy o tom, jak by svět měl vypadat.
Žebříčky bestsellerů ovládají tituly, které ze své podstaty pracují s kontroverzí a šokem. Představují temný svět, kde se postavy nechovají černobíle, někdy ani morálně, a na konci je nemusí čekat potrestání, ale klidně i vítězství. V literatuře to není nic nového, podobné motivy tu máme stovky let.
Stačí se podívat do literární historie a připomenout si, kolik knih by v minulosti velmi snadno mohlo zmizet jen proto, že byly nepohodlné, provokativní nebo zpochybňovaly dobové morální jistoty.
Už od antiky je literatura chápána jako prostor, kde si člověk může bezpečně projít i temnými emocemi. Ne proto, aby je napodoboval, ale aby jim porozuměl. Fikce tak není morálním návodem, ale laboratorním prostředím lidské zkušenosti. Umožňuje nám projít katarzí a to zcela bezpečně. Je to očistný proces.
Dejme si tři příklady, ať máte co číst
Betonová zahrada Iana McEwana je v tomto ohledu ukázkovým příkladem. Po svém vydání byla vnímána jako krajně problematická, místy až odpudivá. Pracuje s rozpadem rodiny, absencí autorit, potlačenou sexualitou a incestním vztahem mezi sourozenci. Já jsem ji četl, když mi bylo (maximálně) šestnáct let a mohu vám garantovat, že jsem měl oči na vrch hlavy.
Motiv incestního vztahu vyvolával nejsilnější odpor a dodnes patří k nejčastějším argumentům, proč by kniha podle některých vůbec neměla existovat. Přitom nejde o samoúčelnou provokaci. McEwan neoslavuje ani neobhajuje chování svých postav, ale nemilosrdně ukazuje, co se stane, když děti zůstanou bez hranic, bez vedení a bez odpovědnosti dospělých. Betonová zahrada je temná a nepříjemná, ale právě proto je literárně nesmírně silná.
Ještě vyhrocenější reakce dlouhodobě vyvolává Lolita Vladimira Nabokova. Kniha, která je často redukována na jediné téma, a tím je sexuální vztah dospělého muže k nezletilé dívce. Je to kniha, kterou zná téměř každý, každý tuší, co je obsahem, ale kdo jí četl? Dnes už málokdo.
Právě tento zjednodušený výklad vedl k zákazům, cenzuře a odmítání v mnoha zemích. Pokud bychom se ale na Lolitu dívali pouze touto optikou, zcela bychom minuli její podstatu. Nabokov napsal jazykově brilantní román o manipulaci, sebeklamu a moci vypravěče nad čtenářem. Čtenář je neustále vtahován do nekomfortní pozice, kdy si uvědomuje, jak snadno lze pomocí slov překrucovat realitu. Právě tato schopnost knihy zneklidňovat a odhalovat mechanismy manipulace z ní činí jedno z nejdůležitějších literárních děl 20. století.
Podobně Smrt v Benátkách Thomase Manna byla ve své době vnímána jako dílo pohybující se na hraně společenské přijatelnosti. Otevřeně pracuje s potlačovanou sexualitou, obsesí krásou, stárnutím a rozpadem identity. Mann zde nepopisuje vztah, který by měl být následován nebo obdivován, ale tragický vnitřní rozklad člověka, který ztrácí kontrolu nad vlastním životem. Je to opět kniha, kterou jsem poprvé četl před dvaceti lety a uvědomuji si, jak nutně bych jí měl nahlédnout svou aktuální optikou. Přeci jen se jedná o jeden z vrcholů evropské literatury.
Co tyto knihy spojuje? Nehladí čtenáře po srsti. Neutěšují ho ani nenabízejí jednoduché odpovědi. Místo toho nastavují zrcadlo lidským slabostem, temným pudům a společenským selháním. A právě proto přežily. Kdybychom je posuzovali pouze prizmatem toho, zda mohou někoho zranit, s vysokou pravděpodobností (troufám si říci, že zcela určitě) by nikdy nevznikly nebo by se k dnešnímu čtenáři vůbec nedostaly. A to by byla ztráta, kterou bychom si dnes už ani nedokázali plně uvědomit.
Realita zraňuje víc, než dokáže kniha
A tím se dostávám k tomu, proč jsem tento text vlastně začal psát. Impulzem byla velmi aktuální událost ze Spojených států amerických, střelba, při které zemřela matka tří dětí, Renee Nicole Goodová, po šokujícím zásahu federálních imigračních agentů. Případ otevřel otázky přiměřenosti použití síly, politického tlaku na bezpečnostní složky a celkového stavu společnosti v USA, ale nejen tam.
Každý den hovořím s kolegy, s přáteli, s lidmi z knižního světa i úplně mimo něj a stále častěji slyším totéž. Že se bojí otevírat zprávy i sociální sítě. Mají pocit, že každý den přinese něco horšího, něco, co už ani nejde racionálně vstřebat. Jsme zahlceni konflikty, násilím, genocidami, potlačováním svobody slova, rozkladem institucí, zpochybňováním demokracie a normalizací brutality.
Realita kolem nás je tvrdá, chaotická a často brutální. Tak to je... O to absurdnější mi připadá, kolik lidí dnes volá po zákazu knih kvůli tomu, že v nich existuje problematický vztah, násilí nebo obecně něco, co je označeno jako tabu. Klidně může existovat kniha, která je v rámci příběhu zvrácená, ohavná a nepříjemná. Pokud však neporušuje zákon, měla by mít nárok na svou existenci. Měla by mít možnost najít si své čtenáře. Nebo nás vystavit zrcadlu a ukázat nám, co nechceme prožívat, kam nechceme dojít a jaké cesty bychom se měli vyvarovat.
Knihy tu nejsou od toho, aby nás chránily před realitou, byť je k tomu často využíváme, když utíkáme do vzdálených fantaskních světů. Umí nás na realitu připravit. Učí nás rozpoznávat nebezpečí, manipulaci, zlo i vlastní slabosti v bezpečném prostoru příběhu. Slova na stránkách knih nás nemohou fyzicky zranit. Nemohou nám ublížit bezprostředně. Mohou nás rozrušit, znejistit nebo konfrontovat, ale právě v tom je jejich síla.
A tady se znovu vracím k tomu slovu, které se v mém textu objevovalo opakovaně. Zraňující. Ano, kniha může někoho zranit. Stejně jako názor, zkušenost nebo setkání s realitou. Rozdíl je v tom, že kniha nám dává možnost odstupu. Můžeme ji zavřít. Můžeme se k ní vrátit. Můžeme o ní přemýšlet. Realita takovou možnost často nedává. Life is tough, brace yourself.
Když dnes vidíme střelby, mrtvé děti, rozvrácené rodiny, státní násilí, radikalizaci společnosti a otevřené pohrdání lidským životem, je až mrazivě naivní myslet si, že fiktivní příběhy představují problém. Že ony jsou tím, co nás ohrožuje. Pokud se začneme bát slov a příběhů víc než skutečného světa, pak jsme něco zásadního nepochopili.
Bojujme naopak za to, aby svoboda slova byla stále hodnotou, která není a nebude omezována. Protože stačí první vlaštovka, první nenápadný krok a brzy se budeme jen divit.
Možná bychom si měli přát jediné. Aby hrůza, násilí a temnota zůstávaly co nejčastěji jen na stránkách knih. Abychom je mohli číst, chápat a zpracovávat dřív, než se s nimi setkáme tváří v tvář. Protože realita, jak nám poslední roky neúnavně ukazují, bývá vždycky mnohem horší než jakýkoliv příběh.
Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.