Když kritik nedostane knihu zdarma. Kauza Výšiny a boj o to, kdo má právo na recenzní výtisk

Když jsem se pročítal aktuální kauzou kolem knihy Výšina a velmi živou diskuzí, která stále neutichá, neustále se mi v hlavě objevovala jedna věta profesorky McGonagallové: „Proč jste vždycky u toho vy tři, když se něco semele?“ V centru dění máme spisovatelku Markétu Lukáškovou, literární kritičku Evu Klíčovou a do diskuze velmi výrazně vstoupila také spisovatelka Nina Špitálníková.

Celé to začalo vlastně docela banálně. Literární podcast TL;DR nechal své posluchače hlasovat, které knize by se měl věnovat, mezi nominovanými byla Výšina Markéty Lukáškové a autorka následně vyzvala své fanoušky, aby hlasovali raději pro některou z dalších knih. Následně se přidalo téma recenzního výtisku, který nakladatelství podcastu neposkytlo, a z několika stokorunové knihy se během chvíle stala debata o nezávislosti literární kritiky, manipulaci fanoušků a svobodě veřejné diskuze.

Pozice jsou přitom poměrně jasné. Eva Klíčová vnímá kombinaci ovlivnění ankety a neposkytnutí recenzního výtisku jako problematický precedens a určitý tlak na kritiku. Markéta Lukášková tvrdí, že se kritiky nebojí, ale nemá důvod podporovat způsob práce, který považuje za osobně útočný a předem zaujatý. Nina Špitálníková do toho vnáší podle mě velmi důležitou otázku: Proč by vůbec měl existovat automatický nárok média nebo podcastu na knihu zdarma?

Mobilizovat vlastní fanoušky nebyl nejlepší nápad

Asi nejsnazší je začít tím zpropadeným hlasováním. Markéta Lukášková vybídla svou komunitu, aby v anketě nehlasovala pro Výšinu, ale pro některou z dalších knih. Taktické to podle příliš nebylo.

Autorům bych podobný postup spíše nedoporučoval. Sociální sítě mají jednu krásnou vlastnost. Cokoliv napíšete v několika sekundách, se vám může následující dny vracet ze všech možných stran a dostat úplně jiný význam, než jste původně zamýšleli.

Na druhou stranu v tom nevidím nic dramatického. Úplně chápu, že Markétu nemuselo ani napadnout, jaké haló z toho vznikne. Navíc čistě lidsky rozumím tomu, že když někde dopředu čtete či slyšíte formulace ve stylu „čteme, abyste nemuseli“, nemusíte úplně toužit po tom, aby právě vaše kniha byla další na řadě.

Ano, ovlivnila anketu tím, že využila svůj dosah. Jenže veřejná anketa na sociálních sítích nikdy nebyla laboratorní experiment pod dohledem Akademie věd či ČTK. Když do ní vstoupí člověk se stovkami či tisíci fanoušků, výsledek samozřejmě ovlivnit může a rád to udělá. Proto bych z tohoto bodu nedělal víc, než skutečně je.

Tvrdá literární kritika je v pořádku. Otázkou je, co všechno ještě chceme nazývat kritikou

Podstatně zajímavější je druhá rovina celého sporu. Kde končí tvrdá literární kritika a kde už začíná jízlivost, osobní nevraživost nebo jednoduše styl komunikace, který snižuje hodnotu samotné kritiky?

Kvalitní umělecká kritika samozřejmě nemusí být milá. Nemá autora pohladit, pogratulovat mu k vydání knihy a následně hledat deset způsobů, jak neurazit jeho city. Může být tvrdá, negativní a klidně velmi nepříjemná. Zároveň by ale měla být schopná svůj názor obhájit rozborem díla a pokud možno oddělovat hodnocený text od osobních sympatií k člověku, který ho napsal.

Absolutní oddělení samozřejmě neexistuje. Kritik není robot, autor také není robot a literatura už vůbec ne. Přesto bychom se o něj měli snažit.

Eva Klíčová je ve svých textech i komunikaci na sociálních sítích velmi výrazná. To je její značka a samo o sobě na tom není nic špatného a lze jí za to klidně dát kredit. Zároveň je ale vidět, že některé její vtipy, narážky a způsob komunikace část autorů i veřejnosti vnímá tak, že hranice už byla překročena.

A právě tady začíná odpovědnost kritika a média, které jeho práci zastřešuje. Pokud mám velmi silný autorský hlas, musím počítat s tím, že nebude ovlivňovat jen čtenost mých textů. Bude ovlivňovat také to, jak jsou moje texty vnímány.

Mohu napsat brilantní rozbor knihy, ale pokud zároveň dlouhodobě vytvářím pocit, že mám vůči některým autorům osobní averzi nebo mě baví je veřejně shazovat, část čtenářů začne pochybovat o samotném textu. Třeba úplně neprávem. Jenže právě to je cena výrazného autorského stylu.

Proto bych se v tomto bodě Markéty Lukáškové zastal. V komentářích se opakovaně objevuje tvrzení, že se bojí kritiky nebo se jí snaží vyhnout. Nic, co jsem v celé diskuzi viděl, mě k takovému závěru nevede.

Naopak svou knihu Evě Klíčové nakonec sama nabídla. Ta ji odmítla s tím, že je v běhu elegantnější řešení. Celá debata o tom, kudy přesně má několik set gramů papíru putovat do redakce Alarmu, už v této chvíli připomínala divadelní hru z pera Václava Havla.

Recenzní výtisk není základní lidské právo a nikdy jím nebyl

A tím se dostáváme k části, která mě na celé kauze zajímá nejvíce, protože se týká mé profese nakladatelské, autorské i marketingové (můžete si vybrat). Jaký má vlastně médium, podcast, influencer nebo jiný projekt nárok na to, aby mu nakladatel či autor poskytl produkt zdarma k recenzi?

V diskuzi zaznívá argument, že jde o dlouhodobý standard. Ano, recenzní výtisky jsou dlouhodobým standardem knižního trhu. Nakladatelství je posílají novinářům, kritikům, blogerům, influencerům a dnes samozřejmě také podcastům.

Jenže z toho vůbec nevyplývá, že je musí poslat každému, kdo si o ně řekne. Život je tvrdý. Počítejme s nikým, ničím a připravme se na všechno.

Žádná automatická nárokovost tady prostě neexistuje. Nikdy stoprocentně neexistovala a podle mě ani existovat nemůže. Jen samotných knižních influencerů, webů, podcastů a profilů jsou dnes stovky či tisíce. Kde přesně uděláme hranici, od které už má člověk na knihu zdarma nárok?

Pět tisíc sledujících? Deset tisíc? Profesionální redakce? IČO? Novinářský průkaz? Nebo skutečnost, že o literatuře píšete sedmnáct let?

A přesně zde mi dává velký smysl argument Niny Špitálníkové. Pokud chceme vytvořit absolutně spravedlivé pravidlo, máme vlastně jen dvě možnosti. Posílat všem nebo neposílat nikomu. První varianta je ekonomicky absurdní a druhá by zase znamenala konec systému recenzních výtisků, který má pro nakladatele i média svůj význam.

Realita proto vždy bude selektivní.

Nakladatelství není veřejná instituce a recenzní výtisk je také marketingový nástroj

Tady bych navíc oddělil jednu důležitou věc. Jinak bych se na debatu díval ve chvíli, kdy by se jednalo například o Českou televizi nebo jiné médium veřejné služby. Tam je argument veřejného zájmu výrazně silnější.

Jenže Alarm je soukromé médium. Úspěšné, výrazné a profesionální médium, které má dostatek prostředků na kvalitní redaktory a podle mě také na to, aby svým redaktorům poskytlo prostředky pro jejich svobodnou práci. A kniha je pořád produkt, který lze koupit.

Nakladatelství navíc neposílají recenzní výtisky ze vznešené představy, že tím zachraňují veřejnou diskuzi. Samozřejmě chtějí, aby se o knihách psalo. Zároveň ale velmi pragmaticky vybírají místa, kde podle nich dává smysl investovat několik stovek korun do knihy, logistiku, čas lidí a další náklady.

Autoři a nakladatelé mají v tomto směru poměrně jednoduchý úkol. Najít čtenáře, kterým se konkrétní kniha může líbit, a dostat ji před ně. Krásně to vidíme třeba u žánrové literatury.

Pokud vydávám extrémně žánrovou romantasy, opravdu nemá velký smysl posílat ji člověku, který romantasy principiálně nesnáší a jeho publikum ji nečte. Ne proto, že se bojím jeho kritiky. Jen mi to marketingově nedává smysl.

Tohle se přeci děje každý den. Dělo se to před sociálními sítěmi, děje se to dnes a bude se to dít i za deset let.

Nakladatelé vybírají, komu knihy pošlou. Filmoví distributoři vybírají, koho pozvou na projekce. Herní vydavatelé vybírají, komu dají klíče ke hrám. A další značky úplně stejně rozhodují, komu poskytnou své produkty zdarma.

Můžeme debatovat o tom, jestli konkrétní rozhodnutí bylo chytré. Neměli bychom ale předstírat, že právě vzniklo nějaké nové pravidlo hry. To je nesmysl.

Když vám někdo nedá knihu, pořád vám nevzal ani jedno písmeno

TL;DR může Výšinu přečíst. Může o ní natočit hodinový podcast. Může ji rozebrat do posledního souvětí. Eva Klíčová může napsat, že jde o nejlepší český román roku, nebo že by bylo lidstvu lépe, kdyby nikdy nevznikl. To všechno je součást svobody kritiky. Jen možná bude potřeba knihu koupit.

Kolem celého případu vznikla mnohem větší bouře, než bylo potřeba. A nejsem přesvědčený, že způsob, jakým z neposkytnutí recenzního výtisku vzniklo veřejné téma, byl úplně fér vůči autorce i nakladatelství.

Zároveň je ale celá kauza zajímavá právě tím, co odkryla. Ukazuje napětí mezi autory a kritikou, proměnu médií, sílu komunit na sociálních sítích i velmi nejasnou představu o tom, co dnes ještě vlastně znamená profesionální literární kritika.

Umělecká kritika z velkých českých médií postupně mizí. Vznikají nové podcasty, newslettery a menší projekty a hranice mezi kritikem, influencerem, novinářem a tvůrcem obsahu se rozmazává.

O to důležitější bude, aby si každý z těchto hráčů dokázal obhájit svou pozici především kvalitou vlastní práce. Ne tím, že mu někdo pošle knihu.

Napište mi do komentářů, jak to vidíte vy. Má mít zavedené médium automatický nárok na recenzní výtisk? A kde podle vás končí ostrá literární kritika a začíná něco úplně jiného? Úterní kauzičku máme hotovou.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.