Jak vznikal Severní Pfalz a proč dodnes působí jinak než zbytek Prahy

V těchto dnech a týdnech probíhá společné čtení mé poslední knihy Všechny tváře smrti. Pokud ji ale náhodou ještě neznáte, můžete si ji přečíst jako fyzický výtisk s krásnou ořízkou nebo e-knihu, případně poslechnout jako audioknihu. A já vám ji samozřejmě vřele doporučuji.

Článek zároveň můžete brát jako malé nalákání do světa Severního Pfalzu. Slíbil jsem totiž sérii textů o vzniku knihy a v tom prvním se podíváme na inspirace, budování Severního Pfalzu a celkově na to, proč tenhle svět vznikl právě tak, jak vznikl a jak ho můžete následně vidět v mé knize. A nebojte se, vše bude bez spoilerů.

Jak už to tak bývá, na této knize jsem pracoval zhruba dva roky. Myslím si, že se moje tempo postupně trochu zrychluje, ale existují rukopisy, které většinou začnu psát, připravím jednu nebo dvě kapitoly a pak si od nich na čas dám odstup. Věnuji se něčemu jinému a až později se k nim vracím.

Jakákoliv povídka nebo kniha, kterou jsem kdy napsal, vždy vznikla z jednoho konkrétního nápadu. Z jedné scény, myšlenky nebo situace, která se mi hodně líbila a kterou jsem chtěl vidět rozehranou v delším příběhu. A kolem ní se následně začal stavět celý svět.

U Všech tváří smrti to byla představa muže, který se pohybuje na rozhraní reality a snového světa. Bojuje s duševní nemocí a často vlastně neví, zda to, co prožil, bylo skutečné. To konkrétně vycházelo z mé osobní zkušenosti a vzpomínky na dětství. Měl jsem totiž velmi intenzivní vzpomínku na jeden výlet do Rakouska na vrchol hory. Dlouho jsem ho vyprávěl mnoha lidem a až později jsem zjistil, že jsem si ho zřejmě celý nebo alespoň z velké části vysnil nebo domyslel. Dodnes na to často vzpomínám, protože to byl opravdu zvláštní pocit. A právě ten jsem chtěl přenést i do knihy.

Tím, že jsem na této knize pracoval po svém debutovém románu Druhá šance, automaticky jsem začal přemýšlet o tom, že děj zasadím do nějakého fiktivního města ve Spojených státech. Když jsem o tom ale mluvil s kolegy na poradě našeho nakladatelství, padla tam otázka, kdy jsem byl naposledy v Americe. A já musel odpovědět, že vlastně nikdy. Bylo mi tedy doporučeno, ať to zkusím napsat prostě z České republiky. Z Prahy. Že se mi to bude psát přirozeněji.

Měl jsem o tom tehdy pochybnosti, ale zpětně musím uznat, že se mi to psalo nesmírně dobře. Celý proces byl nakonec strašně zábavný a právě díky tomu mohl vzniknout Severní Pfalz. Místo, kterému někteří říkají jen Sever nebo Seveřák.

Od začátku psaní jsem chtěl vytvořit město, které bude působit extrémně živě. Bude mít vlastní nezaměnitelnou atmosféru a čtenář si při čtení řekne: „Tohle by opravdu mohlo existovat. Tam bych se chtěl (možná) podívat.“ A to i přesto, že jde o velmi temné místo, které rozhodně není ideální pro život.

Občas jsem si dělal legraci, že jsem na Prahu nalepil takovou velmi stereotypní Ostravu a ještě ji desetkrát zesílil. A někteří čtenáři mi to vlastně trochu potvrdili. Hledal jsem na mapách místo, kde by historicky mohla vzniknout nová industriální čtvrť Prahy. Nakonec jsem ji umístil zhruba severně za dnešní Bohnice. Rozlohou jsem z ní udělal výrazně největší čtvrť Prahy. Ve své podstatě samostatné město, které si po dlouhá desetiletí, možná až století, žilo vlastním životem a vlastními pravidly.

Přitom bylo pro Prahu i celé Československo nesmírně důležité, protože se stalo industriálním srdcem republiky. A tím, že jsem vytvářel úplně novou čtvrť, mohl jsem si hrát i s alternativní historií. Ta není pro samotný příběh až tak zásadní, ale výrazně ovlivňuje atmosféru světa a hlavně vztahy mezi jednotlivými menšinami v Československu. Především mezi Němci, Rusy, Slováky a většinovou českou populací.

Když budete knihu číst, několikrát se dostanete na hranu, kdy si možná řeknete, jestli na vás autor trochu nepomrkává směrem k urban fantasy. A ano, to byl přesně můj cíl. Já tu hranici nikdy úplně nepřekročil, ale mám ten žánr strašně rád a chtěl jsem, aby v příběhu byly cítit prvky tajemna, jiných světů a něčeho, co se skrývá pod povrchem reality. Myslím si, že je to z knihy dost cítit, byť je ve svém jádru stále hlavně mystery thrillerem, možná lehce říznutým magickým realismem.

Když píšu podobně laděné knihy, extrémně mě baví vyzobávat různé věci z historie konkrétních míst, národů nebo států a kreativně je zapracovávat do svého díla. Základ bývá realistický, ale následně si ho upravím k obrazu svému.

Ve Všech tvářích smrti je to třeba průmyslová zóna Lindheim. Obrovská síť propojených fabrik a továren, která mě strašně bavila při psaní. V knize je detailněji popsaná její historie, vznik i to, jak se stala základem současné podoby Severního Pfalzu. Nacházely se tam textilní továrny, zpracování kovů a kolem nich postupně vzniklo obrovské sídliště určené pro dělníky.

A zajímavé je, že zakladatel této průmyslové části vlastně není vymyšlený. Hermann Dietrich Lindheim byl skutečný člověk. Obchodník, velkoprůmyslník a průkopník v textilním a chemickém průmyslu, hornictví i železnicích. Podnikal v různých částech Rakouska-Uherska, takže mu tímto vlastně děkuji, že se mohl stát součástí mého příběhu.

Podobně pracuji i se jmény různých architektů nebo historických osobností. Občas jim jednoduše přidám jeden nebo dva roky života navíc, které se zrovna týkaly Severního Pfalzu. Jako by byl skutečnou součástí našich dějin.

Mám pocit, že právě takové detaily dodávají příběhu plastičnost. A pokud chtějí čtenáři trávit s knihou více času a dohledávat si různé informace, mohou nacházet zajímavá propojení. Díky tomu pro ně může být druhé čtení ještě zábavnější.

Příští pátek se můžete těšit na další článek. Ten už bude více o samotném procesu psaní, o práci s atmosférou a brutalitou příběhu. Povíme si také něco o postavách a o tom, jak moc se původní představa proměnila oproti výsledné knize.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.