Dva muži, jedno město a spousta mrtvých

Když po letech vzpomínáte na knihu, kterou jste začali psát dávno předtím, než se dostala ke čtenářům, velmi snadno se vám mohou jednotlivé vzpomínky promíchat. Některé věci si idealizujete, jiné naopak úplně vytěsníte. Naštěstí jsem měl u Všech tváří smrti k dispozici poměrně rozsáhlý poznámkový aparát, který mi dnes umožňuje vrátit se zpět a podívat se, jak vlastně celý příběh vznikal. A dává nám to tedy prostor na další článek, který vychází v rámci společného čtení.

Už od začátku jsem věděl, že budu potřebovat velmi pečlivě sledovat časovou osu. Děj knihy se odehrává mezi 16. a 30. prosincem jednoho roku. Vše je koncentrováno do zhruba dvou až tří týdnů intenzivních událostí. Příběh je převážně lineární a neobsahuje mnoho odboček. U detektivního románu, který stojí na vyšetřování a postupném odhalování informací, je podobná příprava nezbytná. Psát podobnou zápletku čistě intuitivně je podle mě velmi riskantní cesta k logickým chybám.

První postavou, o které jsem věděl téměř od samého začátku, byl Vincent Haas. Bývalý plukovník Veřejné bezpečnosti. Muž v důchodovém věku se šedivými vlasy, silnými brýlemi a mírnou nadváhou. Člověk, který už nemůže běhat za pachateli jako kdysi a kterého postupně začínají dohánět vlastní hříchy.

Právě jeho problémy s pamětí se staly jedním z motivů, které se prolínají celou knihou. Neustále si společně s Vincentem kladete otázku, co je ještě skutečnost a co už není. Co se skutečně stalo a co vzniká až v jeho hlavě. Tento motiv byl od počátku zamýšlen jako nenápadná linka knihou, která na čtenáře průběžně pomrkává.

Velmi brzy jsem si také uvědomil, že Vincent potřebuje silného partnera. Někoho, kdo ho bude provázet Severním Pfalzem a zároveň přinese do příběhu úplně jinou energii. Tak vznikl Samuel Birke.

Samuel je od začátku mnohem tajemnější postavou. Vstupuje do děje s vlastními traumaty, tajemstvími a motivacemi. Postupně odkrýváme jednotlivé vrstvy jeho osobnosti, jeho minulost i důvody, proč je takový, jaký je. Mezi Vincentem a Samuelem jsem chtěl vytvořit vztah, který bude v některých momentech připomínat vztah otce a syna. Zároveň jsem se ale chtěl vyhnout klasickému schématu mentora a učedníka.

Oba jsou dospělí a zkušení muži. Každý z nich disponuje jinými informacemi a jiným pohledem na svět. Po značnou část příběhu si navíc vzájemně nedůvěřují. Právě tato nedůvěra byla pro jejich společnou dynamiku nesmírně důležitá.

Pokud bych se někdy do Severního Pfalzu vracel v dalších knihách, myslím si, že právě Samuel by byl postavou s největším potenciálem. Vincentův příběh je do značné míry uzavřený. Tvoří určitý kruh, který se vrací ke ztrátě a smrti jeho syna před mnoha lety. Od začátku se mi líbila představa, že Vincent v Samuelovi podvědomě vidí něco ze svého dítěte. A právě setkání s ním začne probouzet vzpomínky, které byly dlouhé roky pohřbené nebo možná úmyslně potlačované.

Atmosféru celé knihy podle mě nejlépe nastavuje už první kapitola. Prostřednictvím matky zmizelé dívky poznáváme svět, ve kterém se příběh odehrává. Potkáváme lidi, kteří žijí v šedi. Nemají příliš důvodů k optimismu, ale přesto se každý den snaží vzdorovat okolní realitě.

Postupně skládáme obraz postkomunistické diktatury, ekonomické krize a každodenního života obyčejných lidí. První kapitolu jsem koncipoval tak, aby čtenář poznal co nejvíce míst ze Seveřáku. Už od začátku jsem chtěl, aby tato čtvrť působila jako skutečné místo.

Každá lokace ale musela mít vlastní význam. Nechtěl jsem vytvářet kapitoly jen proto, abych čtenáře provedl po fiktivní pražské čtvrti. Byla to překvapivě náročná disciplína. Myslím si ale, že se nakonec podařilo představit několik desítek různých míst, z nichž každé má svůj důvod existence. A u některých mám dodnes pocit, že by si zasloužila ještě mnohem více prostoru.

Jedním z prvků, které jsem si vypůjčil z urban fantasy, je neustálý pocit, že se za běžnou realitou skrývá ještě něco dalšího. Fascinuje mě, jak dobře tento princip funguje i v příbězích, které fantasy nejsou.

Každý člověk někdy zažil okamžik, kdy měl pocit, že existuje něco, co nedokáže vysvětlit. Něco, co stojí těsně za hranicí jeho chápání. Seveřák je podobnými pocity doslova nasáklý. Jako by zde byla hranice mezi známým a neznámým tenčí než kdekoliv jinde.

Nikdy jsem ale nechtěl všechno vysvětlit. Mám rád příběhy, které ponechávají prostor pro vlastní interpretaci. Některá tajemství jsou silnější právě proto, že zůstávají nedořečená.

Velkou výzvou bylo také samotné vyšetřování. Snažil jsem se, aby působilo co nejvěrohodněji. Aby mělo prostor pro dedukci, odborné postupy i dobové limity. Právě zasazení děje na začátek devadesátých let mi v tomto směru výrazně pomáhalo.

Je to už moderní doba. Zároveň ale neexistují mobilní telefony v dnešním smyslu, internet není běžnou součástí života a kamery nejsou na každém rohu. Autor tak získává mnohem větší prostor pro budování napětí. O to větší respekt mám ke spisovatelům, kteří dokáží vystavět kvalitní thriller nebo kriminální román v současnosti.

Brutalita nesmí být beze smyslu

Samotné tajemství Všech tváří smrti je od začátku spojeno s brutalitou, násilím a otázkou, kde vlastně končí lidskost. Bylo proto nutné, aby se tato témata promítla i do jednotlivých scén.

Vyšetřovatelé se dostávají na místa činů, která mají působit nepříjemně a znepokojivě. V některých momentech si dokonce kladou otázku, zda něco podobného vůbec mohou spáchat lidé. A pokud ano, zda jsou ještě lidmi.

Při popisech míst činu jsem se snažil o maximální realističnost. Brutalita zde ale nikdy neměla sloužit pouze k šokování. Každý detail měl mít svůj význam. Měl pomáhat pochopit pachatele, jeho motivaci nebo způsob uvažování. Stejnou pozornost jsem věnoval i scénám z pitevny a dalším odbornějším pasážím, které podle mě musí působit uvěřitelně, jinak celý příběh ztrácí část své síly.

Když se dnes podívám na původní představu a porovnám ji s výslednou knihou, mám pocit, že se podařilo naplnit hlavní cíl. Tím nebylo vytvořit pouze detektivní příběh. Chtěl jsem vytvořit nový fikční svět, který bude působit natolik uvěřitelně, že si čtenář občas nebude jistý, zda jeho předobraz skutečně neexistuje někde na mapě.

A právě to je něco, co se v recenzích opakuje velmi často. Čtenáři mají pocit, že Severní Pfalz by mohl být skutečným místem. A pokud existuje větší pochvala pro autora podobného světa, zatím jsem na ni nepřišel.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.