Česká knihovna končí. Debata, která se nikdy neodehrála
Knižní sektor je v českém prostředí jedním z mála kulturních odvětví, která dlouhodobě existují téměř bez závislosti na masivních dotacích. Vznikají zde silná nakladatelství, funguje hustá síť knihkupectví a náš e-commerce je vzorem i pro výrazně větší knižní trhy. Právě proto je zajímavé sledovat každý zásah státu do tohoto prostředí, a to nikoliv kvůli objemu peněz, ale kvůli signálu, který vysílá.
Projekt Česká knihovna patřil dlouhé roky mezi méně viditelné (možná až neviditelné), ale smysluplné nástroje podpory českého knižního trhu. Tento text zároveň vzniká v kontextu aktuálního rozhodnutí Ministerstva kultury, které program pro letošní rok nevyhlásí, jak oznámil ministr kultury Oto Klempíř. Je ale také reakcí na to, jak na tuto situaci reagoval knižní svět a odborná veřejnost, která se programu ve velké míře zastává. Pokud se na celou věc podíváme opravdu neutrálně, velmi rychle zjistíme, že tato situace není úplně černobílá.
Co to vlastně je za program?
Česká knihovna se neobjevovala na titulních stranách médií (protože k tomu opravdu nebyl důvod) a většina čtenářů o projektu pravděpodobně nikdy neslyšela. Přesto měl reálný vliv na to, jaké knihy se dostávají ke čtenářům napříč celou republikou, zejména v menších regionech.
Historie programu sahá do devadesátých let, kdy se začalo systematicky řešit, jak doplnit podporu původní české literatury v prostředí, které se rychle proměňovalo. Trh se otevíral, přicházela zahraniční konkurence a bylo stále zřetelnější, že ne všechny kvalitní tituly mají šanci obstát čistě na komerční bázi. Právě v této chvíli vznikla potřeba vytvořit nástroj, který by pomohl udržet pestrost a kvalitu domácí tvorby.
Princip projektu byl od začátku jednoduchý a o to efektivnější. Každý rok probíhal výběr titulů, které splňovaly určitou míru kvality a přínosu pro českou literaturu, často šlo o uměleckou beletrii, literaturu pro děti a mládež nebo odborné publikace. Tyto knihy byly následně centrálně nakoupeny a distribuovány do veřejných knihoven po celé České republice.
Z pohledu knihoven šlo o důležitou podporu, která jim umožňovala rozšiřovat fond o tituly, na které by jinak neměly prostředky. Ještě důležitější ale byla kontinuita celého programu – jistota, že tento mechanismus existuje a že se na něj lze spolehnout.
Důležitý je také samotný proces výběru titulů, který nebyl nahodilý. Knihy do projektu nominovali sami nakladatelé, kteří přihlašovali své novinky s ambicí dostat je do širší distribuce v knihovnách. Následně probíhalo odborné posouzení, kdy jednotlivé tituly hodnotila komise složená z expertů na literaturu, knihovníků a dalších zástupců oboru.
Nebavíme se tu o žádných astronomických částkách. V posledních letech se v rámci projektu rozdělovalo přibližně 5 milionů korun ročně (určeno i na distribuci), za které bylo nakoupeno zhruba 18 tisíc knih a ty následně putovaly do více než šesti set knihoven po celé republice. Každá knihovna tak získala příspěvek v řádu jednotek tisíc korun. Nic skandálního.
Pro lepší představu je potřeba zasadit tato čísla do širšího kontextu fungování knihoven v České republice. V zemi dnes funguje zhruba šest tisíc knihoven (různého typu), z nichž velká část působí v menších městech a obcích. Jejich rozpočty jsou zpravidla velmi omezené a stojí primárně na financování od zřizovatelů, tedy obcí a měst, doplněném o krajské a státní dotace. Na nákup knih tak často zbývají zcela zanedbatelné částky, což zásadně omezuje šíři i kvalitu budovaného fondu.
V jádru je vize programu poměrně jednoduchá a dává smysl: vytvořit doplňkový mechanismus, který pomáhá dostat kvalitní českou literaturu – často s nižším komerčním potenciálem – k širšímu publiku prostřednictvím knihoven. Jde o jeho jemné vyvažování tam, kde přirozeně selhává. Právě v této rovině má program svou logiku i hodnotu, byť jeho reálný ekonomický dopad je v kontextu celého knižního trhu zanedbatelný.
Jaké mohou být dopady konce programu?
Pojďme se tedy podívat na reakci odborné veřejnosti a relevanci těchto argumentů dle reálného fungování programu. Jako vzor by nám měla posloužit oficiální reakce Svazu knihovníků a informačních pracovníků České republiky, která byla publikována 10. dubna 2026. Tuto organizaci vnímám jako středobod celé diskuze a od ní bych se chtěl odrazit.
Program je zde prezentován jako unikátní a ekonomicky efektivní mechanismus, jak dostat do malých knihoven kvalitní literaturu. Zde souhlasím s tím, že ekonomicky efektivní je. Navíc jsou zde reálně zapojena díla, která již byla nakladatelem zafinancována a vyrobena, což je model, který musíme kvitovat. Jedná se o formu dotačního programu, která rozhodně dává smysl.
Pojďme si ovšem rozebrat konkrétní zrušení programu a čtyři body, které Svaz knihovníků uvedl jako hlavní dopad.
První je významné narušení akvizičního potenciálu v regionech. Zhruba 600 zapojených menších knihoven ztrácí jistotu a to je pravda. Knihovny s tímto programem počítaly a jejich rozpočty opravdu nejsou natolik velké, aby mohly dosáhnout na nové kvalitní české tituly. Pokud tento program ukončíme bez předchozí diskuze, vzniká vakuum a hlavně nedůvěra lidí v kontinuitu systému, což je prostě špatně.
Ohlasy z praxe jsou jednoduše takové, že malé knihovny ztratí zdroj zajímavých a dobrých knih, který nezatěžoval jejich napnutý rozpočet. To je jádro pudla a to by nás mělo trápit.
Ohrožení vydavatelů původní tvorby je argumentováno tím, že zhruba 40 až 60 nakladatelů mělo díky tomuto projektu garantovaný odbyt pro tituly s vysokou uměleckou hodnotou, ale nižším komerčním potenciálem. Zde už to začíná být složitější a musíme si nalít čistého vína. Tato argumentace se objevovala u více lidí či subjektů a je minimálně nepřesná.
Pojďme vycházet z doložitelných dat, která nám poskytují zprávy o plnění programu například za rok 2023 a 2024. V těchto letech byly knihy nakoupeny od 40 nakladatelů, ale více než polovina prostředků byla alokována k největším českým nakladatelům, kteří mají obraty ve stovkách milionů korun.
Vůbec to neznamená, že velcí nakladatelé nevydávají kvalitní literaturu. To by bylo nesmyslné tvrzení a popřel bych tím sám sebe. Znamená to ale, že tento program pro ně nepředstavuje zásadní ekonomický faktor. Tyto tituly dokáží financovat s tímto programem, ale i bez něj. A hlavně nemohou a nepočítají při přípravě projektu s tím, že jim tento program přinese nějaký garantovaný odběr kusů.
Konkrétně pokud vezmeme největší nakladatele zapojené do programu, vidíme, že k nim putovala významná část prostředků - konkrétně zhruba polovina. Můžeme argumentovat tím, že je to logické, protože mají největší množství titulů, které spadají do zaměření programu. Už ale neplatí argument, že by jejich fungování bylo tímto programem ohroženo.
Ztráta odborné garance je další bod. Mechanismus výběru titulů považuji za relativně transparentní, byť si nejsem jist, jak zásadní byl jeho dopad na knižní fondy v celé České republice. Bavíme se o necelých 20 000 kusech knih ročně, což je v kontextu celého trhu menší objem. U některých specializovaných titulů ale může být i prodej desítek kusů významný.
Posledním bodem je omezení dostupnosti kvalitní české literatury. Chápu, že takové hlasy musí zaznívat. Situace není příjemná a pro mnoho lidí může působit destruktivně. Nicméně pokud se podíváme na konkrétní seznam podpořených titulů, najdeme zde nejen knihy odpovídající zaměření programu, ale i tituly, které jsou komerčně úspěšné a bez problémů financovatelné i bez této podpory. Neříkám, že dominují, ale jejich přítomnost ukazuje, že by stálo za to otevřít diskusi o lepším zacílení programu.
Pojďme si povídat
A to je vlastně podstata celého problému. Diskuze se nevede. Ruší se něco, co historicky i aktuálně vykazovalo funkčnost. Nebylo to bez chyb, ale právě proto měla přijít debata, nikoliv okamžité ukončení bez vysvětlení.
Na závěr bych chtěl zmínit několik věcí, které jsem při studování programu vnímal jako potenciál pro jeho zlepšení.
- Za prvé, větší osvěta mezi nakladateli. Stále existují subjekty, které o programu nevědí nebo nevědí, jak se zapojit.
- Za druhé, otázka účasti velkých nakladatelů. Program dnes využívají i nejsilnější hráči na trhu. Pokud by byl více zaměřen na menší subjekty, například podle počtu vydaných titulů ročně, měl by ještě větší smysl.
- Za třetí, podpora debutujících autorů a českých ilustrátorů. U beletrie by dávalo smysl zvýhodnit autory na začátku kariéry a směřovat prostředky i ke kvalitním ilustrátorům, protože jsou dlouhodobě podfinancováni.
Pro malé nakladatele mohou být i desítky tisíc korun zásadní částka. Navíc jde o distribuci do knihoven, které jsou klíčové pro výchovu nových čtenářů a jsou jedním ze základních pilířů české literatury.
Pokud by se program více zaměřil právě na výše uvedené segmenty, jeho význam by byl velmi dobře obhajitelný jak odborně, tak ekonomicky. Před voliči, před státní kasou, před odbornou veřejností a samozřejmě i čtenáři.
Poznámka pod čarou... Ministr nemá rozhodovat o tom, jaký film dostane dotaci či jaká kniha bude podpořena. Od toho jsou komise složené z odborníků a různých názorů. V minulém roce rozhodovala komise a nikoliv ministr. Není férové, když se vytváří opačný dojem. A ze zajímavosti jsem se podíval na obě citované knihy. A vypadají naprosto super. Navíc odborně zpracovávající důležitá témata.
Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.