Bouře ve sklenici vody? Memento mori, extrémní násilí a selhání redakčního filtru

Český literární rybníček každou chvíli řeší nějakou menší nebo větší kauzu. Nemyslím si ovšem, že jsme nějak výjimeční. Úplně stejné je to všude na světě. Knihy jsou odrazem naší reality a každý z nás si do nich projektuje něco ze sebe, a tak se jednoduše stává, že se někdy více či méně neshodneme, či se serveme jako psi.

Tento nový článek by možná nikdy nevznikl, pokud bych nenapsal text s názvem Knihy, strach a hranice svobody, kde se věnuji otázce, za jakých podmínek a zda vůbec by měly být někdy nějaké knihy a příběhy zakazovány. Okamžitě se totiž nabízí kauza, která na sociálních sítích žila několik posledních týdnů a týká se knihy Memento mori - hra začíná. Přemýšlel jsem, že bych se detailněji podíval na fakta, protože některé recenze a ohlasy byly opravdu tvrdé.

V komentářích mi mnoho sledujících napsalo, že jim taky utkvěla v paměti tato konkrétní kauza, a dokonce se mi ozvala jedna z autorek této knihy. Rozhodl jsem se tedy, že je čas rozebrat tento případ skutečně podrobně. Tak se posaďte, dejte si něco dobrého, protože to bude pěkně dlouhé.

O čem se tu vlastně bavíme? Nějaká fakta na úvod

Memento mori je e-kniha vydaná na konci roku 2025 nakladatelstvím Solis, v pořadí jako jejich 121. e-kniha. Uváděnými autorkami jsou Nikola Francová a Selena Mortys. A právě první jmenovaná mi napsala e-mail (v podstatě i druhá jmenovaná, protože jde o jednu a tutéž osobu), na jehož základě jsem ji požádal, zda by mi neposkytla PDF verzi knihy, která se dostala ke čtenářům a stala se za nedlouho předmětem opravdu bouřlivé debaty.

PDF jsem dostal v podstatě obratem. Nicméně jsem autorku upozornil, že můj článek bude zcela otevřený a maximálně korektní. Může se tak stát, že výsledkem mého přečtení bude úplně stejné zatracení, jakého se knize dostalo od některých čtenářek.

Co přesně se stalo? Zde jsou detaily zbytečné. Objevilo se několik nesmírně kritických recenzí a ohlasů na knihu a její zpracování. Nešlo ovšem o pouhou přísnou kritiku, ale velmi tvrdé odsouzení zpracování knihy, autorek, nakladatelství a následovala drsná přestřelka na sociálních sítích, kde to jiskřilo mezi několika tábory. Není nutné se k tomu vracet, protože jde o pěnu dní a hlavní roli hrály emoce a otázky etiky či morálky. A to už je vždy diskuze hodně komplikovaná či zcela nemožná.

Dejme prostor kritickým ohlasům

Jedna z nejpřísnějších a zároveň nejviditelnějších kritik zazněla na sociálních sítích od čtenářky, která otevřeně položila otázku, zda by v literatuře měly existovat hranice a kde přesně leží. Ve své reakci citovala explicitní pasáže z knihy a popsala je jako prvoplánový šok bez jakékoliv literární hodnoty. Podle jejího názoru kniha nepůsobí jako promyšlený thriller, ale jako bizarní sled scén, jejichž cílem je vyvolat odpor a emoce za každou cenu. Zásadní výtka směřovala k tomu, že extrémní násilí a sexualizované pasáže nejsou nositelem příběhu, ale samoúčelným prostředkem, který čtenáře spíše ruší.

Velmi tvrdá kritika se soustředila i na morální rovinu textu, především na práci s tématem nezletilých obětí. Kritičky otevřeně hovořily o překročení hranic přijatelnosti, a to nejen literární, ale i lidské. Explicitní popisy sexuálního násilí páchaného na dětech byly označeny za nepřijatelné, necitlivé a potenciálně nebezpečné. Zaznívaly obavy, že takto podané scény mohou fungovat jako forma psaného porna, což je podle kritik nejen morálně nepřijatelné, ale i společensky problematické či dokonce nelegální. Opakovaně padala otázka, zda si autorky i nakladatelství plně uvědomovaly důsledky toho, co pouštějí do světa.

Další linie ostré kritiky se zaměřila na technickou a řemeslnou stránku knihy. Čtenáři poukazovali na velké množství jazykových chyb, špatný slovosled, nelogické věty a chaotické střídání vypravěčských forem i časů. Text byl přirovnáván k nepovedené wattpadové próze, která by podle mnohých neměla projít ani základním redakčním sítem. Právě zde se pozornost výrazně obrátila na nakladatelství, které bylo obviněno ze selhání redakce, korektury i základní kontroly kvality.

Kritika se nevyhnula ani samotné stavbě příběhu a postavám. Detektivní linka byla označena za plytkou a nelogickou, vyšetřování za nevěrohodné a postavy za karikatury bez psychologické hloubky. Vrah byl vnímán spíše jako rekvizita než skutečná postava s motivací a vnitřním konfliktem, zatímco oběti i vyšetřovatelé působili jako figurky posouvané podle momentální potřeby děje. Výsledkem má být text, který nejen že selhává jako thriller, ale zároveň podle části čtenářů zlehčuje a banalizuje extrémně citlivá témata, se kterými zachází bez respektu a porozumění.

Jaký je to žánr?

A nyní už můžeme přejít k mému vlastnímu rozboru. Když jsem přemýšlel, jak to celé otevřít, protože těch témat je opravdu hodně, rozhodl jsem se, že musíme začít u žánru. Tuto knihu totiž rozhodně nelze označit za běžný thriller a byla by to chyba. Od tohoto bodu se pak odvíjí i celá řada dalších problémů, které zmiňovali recenzenti.

Běžný thriller by měl stát na kauzalitě vyšetřování, práci s napětím a postupném dávkování informací, na velmi dobré psychologii postav, jejich gradaci a samozřejmě na silném vyvrcholení v podobě finálního odhalení. V této knize to tak ale prostě není. Vyšetřování zde funguje víceméně nahodile, napětí je nahrazeno snahou šokovat a psychologie postav není postupně budovaná. Základní struktura thrilleru zde tedy chybí, byť asi jako důsledek nedotažení konceptu ze strany autorek a následné redakční práce, ale k tomu se dostaneme.

Pokud bych měl knihu nějak žánrově zařadit, pak pravděpodobně jako splatter horor s výraznými prvky krimi a erotiky. Ani toto zařazení ale nebude zcela přesné. Důležité je především říci, že se rozhodně nejedná o klasický thriller. Osobně si myslím, že se do této role autorky dostaly částečně pod vlivem aktuálního trendu dark romance, který také kombinuje různé žánry a pracuje s vypůjčenými prvky. Tu z thrilleru, tu z erotiky, tu z hororu, jindy ze světové literatury nebo z netradičně pojaté romance.

Příběh nás zavede do Londýna, ale je to vlastně docela jedno

Jsem si zcela jistý, že tento můj článek bude číst hodně lidí, kteří Memento Mori nikdy nevezmou do ruky, a tak by bylo dobré alespoň stručně přiblížit děj knihy. Rovnou na začátek chci říct, že příběhová kostra nebyla zamýšlena úplně špatně. Dokonce si myslím, že kniha jako taková má relativně jasně čitelný záměr, byť jeho následná realizace byla jednoduše mimo schopnosti autorek, a to především bez opory extrémně zkušené redakce.

Text nás provází třemi hlavními dějovými linkami. Tou první je detektiv londýnské kriminálky Adam, který se specializuje na vraždy. Má být profesionální, emočně chladný, uzavřený, posedlý prací a zároveň traumatizovaný zmizením své sestry, byť jde o událost z jeho ranného dětství. Právě tento moment má být ústředním traumatem, které ho provází celou knihou.

Do příběhu je Adam zatažen prostřednictvím vyšetřování brutálních vražd prostitutek. Jejich těla jsou zohavená, chybí jim orgány a oběti byly mučeny ještě zaživa. Adam vede vyšetřování a velmi rychle se dostává na stopu vraha. Zároveň nám příběh začíná naznačovat, že tento případ je nějakým způsobem propojen s Adamovou minulostí. Tato část příběhu je psána er-formou.

Druhá dějová linka sleduje ženskou postavu, tedy Adamovu sestru, a je psána pro změnu ich-formou. Zřejmě s cílem, aby se čtenář cítil více emočně propojen s postavou, která vypráví svůj velmi těžký život skrze optiku vlastních očí. Jedná se o velmi netradiční rozhodnutí, které mi osobně přišlo spíše rušivé. Nejsem obecně zastáncem ich-formy, ale pokud už je zvolena, pak by dávalo větší smysl, aby v ní byla napsána celá kniha. Přesto je to něco, co by se ještě dalo odpustit.

V rámci této druhé dějové linky sledujeme život mladé dívky, v podstatě dítěte, vyrůstajícího v extrémně násilném, incestním a sadistickém prostředí. Je fyzicky i psychicky zneužívána rodiči a prostředí zcela postrádá jakýkoli pocit lásky a bezpečí. Tento ponurý svět má sloužit jako základ pro následný charakterový vývoj postavy. V jejím nejzranitelnějším období života je jediným světlým bodem právě její bratr Adam, kterého chrání za každou cenu. To, co dívka prožije, má však zásadní vliv na její další vývoj a stává se klíčovým prvkem pro vyvrcholení knihy, které má fungovat jako určitá katarze. Setkání dvou sourozenců se zde ovšem z očekávaného happy endu mění v tragédii.

Pro komplexnější pochopení děje je zde ještě třetí linie, linka vraha, opět vyprávěná ich-formou a objevující se pouze ve vybraných pasážích. Není jí v textu příliš mnoho. Jedná se o extrémně sadistickou a manipulativní postavu, zcela plochého narcistního psychopata, který zabíjí kvůli moci a kontrole. Vraždy pro něj představují prostředek, jak se stavět do role boha nad životem a smrtí. Prostě klasické zlo, které je zlé, protože ho chceme mít zlé a nepotřebuje příliš důvodů.

Kniha se odehrává v Londýně, nicméně prostředí ani čas zde nehrají příliš významnou roli. Je to dáno především absencí detailnějších popisů, kterých je v textu opravdu minimum. Londýn tak působí spíše jako kulisa bez života a konkrétních obrysů, než jako skutečně prožitý a uvěřitelný prostor.

Autorky s prostředím pracují velmi povrchně, což je jednou z věcí, kterou zkušený redaktor vidí na první dobrou. Lokace jsou často pouze pojmenovány, nikoli vykresleny. Chybí detaily, atmosféra i vztah postav k místům, ve kterých se pohybují. Prostor nepodporuje napětí ani tematiku násilí a odcizení, které má být celou knihou prostoupeno. Přesuny mezi jednotlivými místy probíhají skokově, bez plynulých přechodů a bez jasného časového ukotvení, což narušuje kontinuitu vyprávění.

Možná to na první pohled není patrné, ale kvalitní kniha je vždy výsledkem systematické redakční práce a opakovaných úprav, jejichž cílem je zlepšení struktury, jazyka i významových rovin textu. Sebelepší nápad bez důsledné redakce zůstává jen nevyužitým potenciálem - teprve redaktor pomáhá textu získat tvar, rytmus a srozumitelnost, díky nimž může naplno fungovat a obstát před čtenářem.

Výsledkem je, že prostředí nepůsobí jako aktivní součást příběhu, ale jako prázdná dekorace. Absence popisů zde nevyznívá jako vědomý minimalistický záměr, což je škoda. Londýn, tohle pulzující město, která má potenciál být samo o sobě postavou, není nositelem atmosféry ani významu a jeho volba nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Příběh by se mohl odehrávat v Brně, aniž by to mělo jakýkoli dopad na jeho vyznění.

Jedno varování, druhé a pak třetí...

Kniha Memento Mori má pravděpodobně nejvíce varování, kolik jsem doposud v literatuře viděl, a proto má smysl se u nich na chvíli zastavit a trochu si je přiblížit.

Úplně první varování nese název Varování od něj, přičemž tím je myšlen vrah. Je napsáno ich-formou a už zde je otázka, zda ho lze vnímat jako plnohodnotné varování, nebo spíše jako lákání na knihu. Autorky zde používají věty typu: jestli si myslíš, že jsi připravený, jsi blázen, nečti dál, pokud ti vadí krev, násilí, smrt a utrpení. Celé vyznění však působí spíše literárně stylizovaně než informačně. Já osobně ho proto jako plnohodnotné varování úplně nepočítám.

Následuje upozornění autorek. Tady už chci naopak pochválit samotný úvod, který začíná výpisem problematických témat, jež se v knize objevují. Jsou zde explicitně zmíněny věci jako týrání a zneužívání dětí, sebepoškozování, brutalita a násilí. Varování jasně říká, že v případě, že čtenář bude pokračovat, čeká ho něco opravdu silného, surového a místy nechutného. Nicméně i zde se varování postupně láme a mění spíše v motivaci ke čtení. Objevují se formulace ve stylu, že v knize lze najít světlo a že právě to může čtenáři pomoci, když se bude cítit špatně.

Třetí, a už skutečně finální varování, je upozornění korektorky. Zde mě sice trochu překvapilo, že nejde spíše o upozornění redaktorky, ale to je spíše formální detail. Obsahově se však jedná o varování, které je nejblíže tomu, co bych u takové knihy považoval za skutečně plnohodnotné. Přesně tento typ upozornění by měl být podle mého názoru přítomen u každé dark romance, u každého extrémního thrilleru, extrémního hororu, případně u tvrdé erotiky či náročných psychologických příběhů. V tomto ohledu nemám problém říct, že tento krok chválím.

Ze čtenářů nemůžeme a nesmíme dělat nesvéprávné jedince. Literatura by měla být ve svých tématech svobodná a stejnou svobodu by měl mít i čtenář. Svobodu rozhodnout se, zda bude ve čtení pokračovat, nebo knihu odloží. Pokud ho kniha a její autoři opakovaně varují, byť třeba ne dokonale, ale srozumitelně, a text od samého počátku jasně ukazuje, čím je a kam směřuje, pak se významná část odpovědnosti přirozeně přesouvá na konzumenta příběhu, nikoli na jeho tvůrce.

Extrémně důležité je zde zdůraznění toho, aby čtenáři ve čtení nepokračovali v případě, že jim už samotný prolog naruší jejich bezpečnou zónu. Prolog knihy je totiž promluvou vraha. Je velmi explicitní, pracuje s hrubým jazykem, je morbidní a snaží se zcela prvoplánovitě šokovat. To vnímám paradoxně jako dobrý krok. Jestli čtenáři přijde prolog příliš, pak v samotné knize už v zásadě nenajde o mnoho horší, explicitnější nebo děsivější momenty. Prolog je totiž výrazně koncentrovaný a funguje poměrně dobře jako jasné varování ve smyslu: pokud tohle není pro tebe, dál už prostě nečti.

Kdyby takto přistupovaly k varováním všechny knihy, které pracují s podobně problematickými či šokujícími tématy, vlastně bych s tím neměl zásadní problém. Bylo by ale potřeba doladit některé mouchy, které jsem zmínil výše, a ideálně pracovat s jedním jasným a srozumitelným varováním. Takovým, které by mohlo vycházet například z metodiky, na níž mám už rozpracovaný návrh a kterou bych velmi rád v blízké době dostal k českým nakladatelům. A takové varování by pak mohlo vypadat třeba takto…

Milí čtenáři,

tento příběh obsahuje extrémně explicitní popisy fyzického a sexuálního násilí, včetně zneužívání dětí, psychického týrání a dalších motivů, které mohou být pro mnoho čtenářů silně zneklidňující či traumatizující. Text nepracuje s těmito tématy v náznaku, ale otevřeně a bez výraznějšího odstupu. Kniha je proto určena výhradně dospělému publiku a není vhodná pro citlivé čtenáře.

Pokud na vás některé pasáže působí tíživě, vyvolávají úzkost, odpor nebo jiné silné emoce, je zcela na místě čtení přerušit, knihu odložit nebo ji dále nečíst. Péče o vlastní psychickou pohodu má vždy přednost před dokončením jakéhokoli příběhu.

Děkujeme, že k četbě přistupujete zodpovědně, s ohledem na svůj věk, osobní hranice a duševní zdraví.

Jedná se o dětské porno v literární podobě?

Nyní se dostávám k pasáži, která vzbudila vůbec největší míru diskuzí a negativních reakcí. Jde o scénu vyprávěnou z perspektivy dětské postavy, která popisuje dlouhodobé a systematické sexuální zneužívání v rodině. Text je veden velmi naturalisticky, bez odstupu, bez jakékoliv metafory a bez snahy o zjemnění. Právě tato kombinace dětského hlasu (byť není vykreslen uvěřitelně, tedy působí až dospěle), explicitního popisu a naprosté absence ochranného filtru je důvodem, proč řada čtenářů mluvila o nechutnosti, překročení morálních hranic a v krajních případech dokonce o tom, že se jedná o dětskou pornografii.

Začněme ale od konce, tedy od otázky legality. Taková pasáž sama o sobě nelegální není. Český právní řád, stejně jako právní řády většiny demokratických zemí, velmi striktně rozlišuje mezi literárním zobrazením trestného činu a jeho výrobou, šířením či nabádáním k takovým činům. Zákaz se vztahuje na produkci a distribuci, nikoli na jeho popis v uměleckém díle. Literatura, i když pracuje s extrémními, odpudivými a zneklidňujícími tématy, je chráněna svobodou projevu a svobodou uměleckého vyjádření. Právě tato ochrana je velmi silná, protože jakmile by stát začal kriminalizovat popisy, otevřel by dveře k postihování celé řady děl, která dnes považujeme za zcela legitimní.

Vzpomínám si na čtenářku, která chtěla zakázat zcela všechny knihy, kde jsou drogy, násilí či jakékoliv trestné činy. Opakovaně nám psala a dožadovala se, aby takové knihy vůbec nebyly prodávány, protože svět je hrozné místo a není důvod si o tom ještě číst.

Pokud by něco podobného mělo být kriminalizováno, muselo by jít o zcela jiný případ. Například o text, jehož primárním účelem by bylo sexuální vzrušení čtenáře a který by byl jednoznačně určen k takové konzumaci. Nebo o dílo, které by zneužívání dětí explicitně oslavovalo, legitimizovalo či k němu přímo nabádalo (to se v této knize opravdu neděje). V literatuře, která zobrazuje násilí jako zlo, trauma a destrukci, byť velmi nepříjemným způsobem, se pohybujeme stále v rámci zákonné ochrany uměleckého projevu.

Je mi vlastně nesmírně líto, že tato hranice není více lidem zcela zřejmá. Já osobně ji vidím jako jasnou tlustou čáru, kde není vůbec potřeba diskutovat a rozvádět nekonečné polemiky, které jsou zcela zbytečné a zraňující. Nebo je to ještě prostší... Občas nám strašně chybí nadhled a odstup.

A tím se dostáváme k mnohem složitější a bolestnější rovině, tedy k otázce morálky. Mají v literatuře existovat nepřekročitelné hranice? To je nesmírně nebezpečná diskuze s množstvím vrstev. Ne proto, že by otázka sama o sobě byla špatná, ale proto, že morálka není univerzální a neměnná. Každý z nás ji má nastavenou jinak, vychází z vlastních zkušeností, traumat, citlivosti a kulturního zázemí. To, co jednoho čtenáře hluboce zasáhne a zraní, může druhý vnímat s odstupem nebo vůbec.

Z čistě teoretického pohledu navíc neexistuje jednoduché měřítko, podle něhož bychom mohli říct, že určité téma je samo o sobě nepřípustné. Literatura odjakživa pracuje s násilím, sexualitou, smrtí, zneužíváním i tabu. Rozdíl není v tom, zda téma existuje, ale jakým způsobem je zpracováno, jakou má funkci v textu a zda slouží k porozumění světu. Právě zde se láme debata z roviny zákazu do roviny odpovědnosti, řemesla a etiky autorů i nakladatelství. A to je podle mě místo, kde má smysl se skutečně zastavit a vést poctivou diskuzi, ale to nelze dělat v komentářích na sociálních sítích. To je místo, kde se má řešit maximálně soupiska fotbalových mančaftů.

Po přečtení knihy si stále nemyslím, že by nakladatelství ani autorky morálně pochybily už samotným rozhodnutím takový příběh napsat a vydat. Práce s extrémním násilím, tabuizovanými tématy a temnými stránkami lidské existence je legitimní součástí umění a literatury a má na světě své místo. Stejně jako existují extrémní filmy, které diváka záměrně konfrontují s odporem, brutalitou či beznadějí, nebo hudba, jež pracuje s provokací a šokem - ať už jde o horrorcore, grindcore, nebo v českém prostředí například tvorbu rapera Řezníka - i literatura má právo jít na hranici a za hranici komfortu.

Problém tedy neleží v samotné volbě tématu či míře brutality, ale v tom, jakým způsobem je s těmito prostředky naloženo. Extrém jako takový není selháním; selháním je až moment, kdy není dramaturgicky, významově ani řemeslně obhájen.

A jsme u té redakce a nakladatelství

Nyní se dostáváme k naprosto stěžejní části celé debaty, tedy k odpovědnosti nakladatelství. Je potřeba si velmi jasně říct jednu věc: v této podobě kniha vyjít neměla, a to není primárně selhání autorek, ale selhání nakladatele. Ano, text obsahuje překlepy, stylistické nedodělky a technické chyby, ale to jsou věci, které lze relativně snadno opravit korekturou. O tom se zde ale nebavíme. Problémem této knihy není technická rovina, nýbrž absence důsledné, hluboké a profesionální redakční práce.

Na rukopisu je patrné, že by potřeboval být redakčně uchopen od základu. Ne kosmeticky, ne povrchně, ale koncepčně. Samozřejmě se nabízí otázka, zda byl rukopis natolik kvalitní, aby si takovou péči vůbec zasloužil, a zda by se nakladatelství mělo rozhodnout investovat čas, energii a prostředky do jeho rozvoje. To je legitimní a nikdy nekončící diskuze, protože posuzování rukopisů je vždy do určité míry subjektivní. Někdy rozhodne jeden silný nápad, jindy odvaha tématu, jindy pocit, že text má potenciál, i když zatím není hotový. To nelze nakladatelství vyčítat a ani to rozporovat nelze.

Co však nelze přejít, je skutečnost, že pokud se nakladatel rozhodne takový text vydat, přebírá tím odpovědnost za jeho finální podobu. Nakladatelství nemá být cenzorem, který říká „tohle je příliš extrémní, to nesmí vyjít“. Takto svět literatury nefunguje a fungovat nemá. Má však být filtr kvality a profesionality. V tomto případě mělo zajistit, aby do světa vyrazil text, který je stylisticky uhlazenější, dialogy jsou uvěřitelné, postavy psychologicky konzistentní a práce s prostředím i časem dává smysl. To se zde bohužel nestalo.

Zvlášť u knihy, která pracuje s extrémním násilím, sexualizovaným zlem a velmi citlivými tématy, by redakční práce měla být o to přísnější. Násilí zde nemělo působit jako prvoplánový šok, ale jako významový nástroj. Mělo být zasazeno do struktury příběhu tak, aby mělo váhu, gradaci a smysl. Místo toho text často působí rušivě, nevyváženě a vyčerpávajícím dojmem. Čtenář je zahlcen explicitou bez dostatečných momentů uvolnění nebo zpomalení, které by umožnily znovu nabrat dech a dát extrému skutečný účinek.

Nemyslím si, že by cílem autorek bylo psát samoúčelně brutální text. Právě naopak - je cítit snaha o silný příběh, o konfrontaci se zlem a o vyvolání intenzivní reakce. Jenže bez pevné redakční ruky se tato snaha rozpadá. Chybí práce s gradací, s rytmem vyprávění, s tím, kdy má text přitvrdit a kdy naopak ubrat. To jsou výzvy, které často bývají moc i na velmi zkušené autory a autorky.

Žádný příběh není dokonalý a čtenáři dokážou autorům odpustit mnoho. To, co ale odpouštět nelze, je pocit, že text nebyl dotažen do podoby, která by odpovídala náročnosti tématu, s nímž pracuje. A právě zde se nejvíce ukazuje, že problém této knihy neleží v její odvaze ani v samotném námětu, ale v tom, že nakladatelství nedokázalo zajistit, aby z rukopisu vznikla skutečně plnohodnotná kniha. A já vám něco povím... To se děje stále.

Tón diskuze a role kritiky

Jedním z aspektů celé kauzy, který považuji za neméně důležitý než samotný text knihy, je tón, v jakém se vedla veřejná diskuze. Ta byla od samého počátku silně emoční, místy až vyhrocená, což je do jisté míry pochopitelné. Kniha pracuje s extrémně citlivými tématy a je zcela přirozené, že u části čtenářů vyvolala silné, negativní reakce. Emoce samy o sobě nejsou problém. Problém nastává ve chvíli, kdy se z kritiky stává soud a z debaty veřejný lynč.

Pokud má být kritika nosná a smysluplná, neměla by mít ambici někoho „zrušit“, veřejně sejmout nebo demonstrovat, že je vše špatně a nenapravitelné. V okamžiku, kdy je psána výhradně v emocích, bere druhé straně možnost se poučit, reagovat a zlepšit. Celá situace pak nabírá dynamiku, která je extrémně problematická - debata se přesouvá do komentářů na sociálních sítích, do stories na Instagramu a dalších formátů, které nejsou vhodné pro řešení složitých odborných témat. Najednou se zde diskutují otázky psychologie traumatu, práce s násilím, právní roviny literárního zobrazení nebo redakční praxe. To jsou témata, která by bez nadsázky vystačila na diplomovou práci.

U knihy Memento mori k tomuto bohužel došlo. Z relativně konkrétní literární kritiky se stal symbolický spor, který byl zbytečně nafouknut do podoby zásadního kulturního problému. Když jsem se však na celou věc podíval s odstupem, v kontextu knižního trhu, vlastní čtenářské zkušenosti i historie literatury posledních desetiletí, došel jsem k závěru, že tato kniha není ničím výjimečným ani extrémním v tom smyslu, jak byla prezentována. Problematických, kontroverznějších, hůře napsaných i eticky mnohem spornějších knih existují stovky, ne-li tisíce.

Ano, tato kniha se podle mého názoru nepovedla. Ano, v této podobě neměla vyjít. Ale zároveň bych celý případ nerad uzavíral jako definitivní selhání bez možnosti nápravy. Právě naopak. Věřím, že by z tohoto rukopisu potenciálně mohla vzniknout výrazně lepší a funkční kniha, pokud by prošla skutečně důslednou a profesionální redakční prací. Prací, která by se nebála text rozebrat, zpomalit jeho tempo, posílit logiku příběhu, prohloubit psychologii postav, kultivovat jazyk a dát násilí jasnou funkci, nikoli jen prvoplánový efekt.

Možná by stálo za to na chvíli zpomalit. Nechat text několik měsíců „uležet“, pracovat s redaktorem, se kterým autorky dosud nepracovaly, otevřeně mu popsat celý kontext a přijmout tuto situaci jako výzvu. Zapojit přísné betačtenáře, udělat z procesu případovou studii a následně představit Memento mori v nové podobě - s novou obálkou, novým pojetím a jasně komunikovaným posunem. Právě takový krok by mohl ukázat, co dokáže opravdu důsledná redakční práce a že kritika nemusí být konečnou, ale může být začátkem.

A pokud se mnou někdo nebude souhlasit a řekne, že mám hranice nastavené jinde, přijímám to. Je to v pořádku. Pro mě osobně je tohle nakonec stále „jen“ kniha. Kniha, která otevřela nepříjemná témata, vyvolala silné emoce, ale zároveň ukázala, jak důležité je vést debatu klidně a ideálně odborně. Pokud by se nakladatelství rozhodlo knihu nestáhnout a zůstala by v tomto kritizovaném stavu do konce věků... Žíly mi to netrhá. Je mnoho důležitějších témat.

Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.