Až přijdeme o média veřejné služby, zjistíme, co všechno jsme ztratili
Dnes se stávkuje a může se jednat o výrazný zápis do historie českých médií (nejen) veřejné služby a i celé naší demokracie. Bohužel spíše v negativním slova smyslu, byť výsledek znám ještě není a být nemůže. A protože se bavíme o jednom z pilířů demokratického systému, který v České republice budujeme už více než 30 let, považuji za správné k tomu napsat pár slov.
Rád bych vám nabídl trochu jinou perspektivu. Nejen jako člověk, který studoval politologii, historii naší demokracie, její pády, obnovování a snahy o zdokonalování. Ale také jako někdo, kdo se více než deset let profesionálně pohybuje v knižním a kulturním světě, sám publikuje a spolupracuje (svým maličkým dílečkem) s Českou televizí. Za tu dobu jsem měl příležitost poměrně dobře poznat fungování České televize, Českého rozhlasu i řady komerčních médií.
Netroufám si své zkušenosti srovnávat s lidmi, kteří v médiích veřejné služby strávili celé profesní životy. S novináři, redaktory a dalšími odborníky, kteří jejich fungování znají do posledního detailu. Přesto věřím, že jsem za poslední roky získal dostatečný vhled. A co je možná ještě důležitější, je to doba, kdy by člověk neměl zůstat v tichosti a pouze pasivně doufat v co nejlepší výsledek.
A protože se na mém blogu věnuji hlavně knihám, rád bych celou situaci zasadil do kontextu kulturního světa. Ten totiž v posledním desetiletí prochází obrovskými změnami a média v nich hrají podstatnou roli.
Kultura z médií postupně mizí. A téměř nikoho to nezajímá
Mediální prostředí se za posledních deset let proměnilo k nepoznání. Tradiční redakce soupeří se sociálními sítěmi, podcasty, influencery a celou řadou nových formátů. Tištěná média procházejí hlubokou krizí a jejich dlouhodobý úpadek se zdá být nezastavitelný. A víte, kdo byl v tomto procesu mezi prvními na ráně? Kulturní redakce a kulturní redaktoři.
Důvod je poměrně jednoduchý. Kultura nikdy nedokázala do médií přinášet reklamní rozpočty, které by mohly konkurovat jiným odvětvím. Navíc o ní kvalitně psát není vůbec snadné. Potřebujete zkušené lidi, kteří tématu rozumějí, znají jeho historii a dokážou sledovat současný vývoj. A pokud se bavíme o literární, filmové, divadelní nebo hudební kritice, potřebujete výrazné autorské osobnosti s hlubokými znalostmi a vlastním pohledem.
To všechno stojí peníze. A protože kultura nepatří mezi témata, která by pravidelně dominovala diskuzím u piva nebo odpolední kávy, její mediální prostor se postupně zmenšuje. Přitom její význam pro společnost snad nemusíme složitě vysvětlovat. Byť mám občas pocit, že někteří lidé na její roli trochu zapomínají nebo se nad ní ani neobtěžují zamyslet.
K tomu připočtěme současný způsob fungování digitálních médií. Potřebujete titulky, na které lidé kliknou. Potřebujete návštěvnost, protože ta prodává reklamní prostor. Potřebujete obsah, který dokáže uspět v algoritmech sociálních sítí a vyhledávačů. A co funguje nejlépe? Negativní zprávy, šokující události, konflikty a bulvární témata.
Platformy jako Meta nebo Google svým fungováním tento trend dále podporují. Výsledkem je mediální prostředí, ve kterém se k lidem dostává stále omezenější výsek světa. A nezřídka ten nejtemnější.
Kultura, která dokáže nabídnout jinou perspektivu, inspirovat, vzdělávat nebo nám jednoduše rozzářit jinak ponurý den, postupně ustupuje do pozadí. Ne proto, že by přestala být důležitá. Ale protože v tomto ekonomickém a technologickém souboji nedokáže konkurovat.
Česká televize a Český rozhlas jsou úspěchem naší demokracie. Nikoliv jejím problémem
A zde se dostáváme k médiím veřejné služby. Česká televize a Český rozhlas představují instituce, na které bychom měli být jako společnost hrdí. V rámci střední Evropy, a zvláště při srovnání se zeměmi bývalého východního bloku, patříme mezi premianty. Troufám si říct, že jejich kvalita obstojí i v mnohem širším mezinárodním srovnání.
Máme zde něco, co rozhodně není samozřejmostí. Média vycházející z demokratických principů, které jsme začali znovu budovat po roce 1989. Instituce, které mají sloužit veřejnosti, nikoliv politické reprezentaci.
Jsou to média nás všech. Nemají poklonkovat aktuální vládě. Nemají poslouchat přání politiků ani přizpůsobovat obsah tomu, kdo momentálně drží moc. Jejich úkolem je poskytovat kvalitní informace, vytvářet prostor pro veřejnou diskuzi a usilovat o objektivitu.
A zde bych rád zdůraznil jednu věc. Objektivita neznamená, že musíte každému názoru přiznat stejnou váhu. Pokud je něco prokazatelně pravda, mají to média umět pojmenovat. Nemají předstírat falešnou vyváženost jen proto, aby se náhodou někoho nedotkla.
Skutečná objektivita je mnohem náročnější. Někdy znamená přijímat nepopulární rozhodnutí, čelit kritice a vstupovat do polarizujících témat. Protože takový svět jednoduše je.
Mluvím přitom o České televizi i Českém rozhlasu. Obě instituce dokáží tuto roli naplňovat. Pokud jejich obsah sledujete v dostatečné šíři, musíte vidět obrovské množství profesionální práce. A pokud máte možnost nahlédnout do jejich vnitřního fungování, získáte ještě lepší představu o profesionalitě lidí, kteří za ní stojí.
Znamená to tedy, že jsou bezchybné? Rozhodně ne. Pracují v nich lidé, a ti dělají chyby. Můžeme diskutovat o jednotlivých pořadech, personálních rozhodnutích, hospodaření, kontrole nebo o tom, jak se mají média veřejné služby proměňovat v době nových technologií. Stejně legitimní je debata o jejich postavení vůči komerčním projektům a o tom, jaké formáty mají vytvářet a kam již nevstupovat.
To všechno jsou relevantní otázky, které si zaslouží odbornou a věcnou diskuzi. Jenže přesně taková diskuze se dnes nevede.
Místo ní sledujeme snahy vytvářet prostředí, ve kterém by média veřejné služby byla snáze politicky ovladatelná, ekonomicky oslabená nebo postupně zdevastovaná. V krajním případě by mohlo dojít k jejich privatizaci či faktickému zničení jejich současného poslání. A tím bychom přišli o jeden z pilířů demokracie, který jsme po roce 1989 tak pracně budovali.
Po více než třech desetiletích se nám může zdát, že jeho význam už není tak velký. Že demokratické instituce máme pevně zakořeněné a nic vážného se jim nemůže stát. To je ovšem zatraceně nebezpečná iluze.
Bez médií veřejné služby bude kultura první obětí. Trh ji totiž nezachrání
Vraťme se nyní ke kultuře. Protože právě zde se ukazuje význam médií veřejné služby v celé své síle. Česká televize a Český rozhlas vytvářejí prostor pro literaturu, divadlo, film, hudbu a další kulturní (často i okrajové) oblasti, které by v čistě komerčním prostředí jen obtížně hledaly srovnatelné zastoupení.
A důvod je zcela jednoduchý. Jejich fungování není postaveno na maximalizaci zisku, počtu prokliků nebo ekonomické návratnosti každého jednotlivého pořadu.
Mohou si dovolit věnovat prostor tématům, která osloví desítky tisíc lidí. Někdy jsou to stovky tisíc a v součtu klidně miliony diváků a posluchačů. Mohou představovat autory, kteří ještě nejsou slavní. A mají to dělat. Mohou se věnovat náročnějším uměleckým dílům, kulturní kritice či reflexi nebo kulturním událostem, které by v komerčních médiích jednoduše neobstály. Tedy nezaplatily.
Jsem konzervativní pravičák. Věřím v kapitalismus, tržní prostředí a jeho schopnost vytvářet hodnoty. Celý profesní život se pohybuji v byznysu a moc dobře chápu, jak fungují ekonomické zákonitosti. Ale nebudu si nalhávat, že neviditelná ruka trhu dokáže vyřešit úplně všechno.
Nedokáže. A kultura je jednou z oblastí, kde jsou limity čistě komerčního přístupu mimořádně dobře viditelné.
Pokud Česká televize a Český rozhlas přijdou o významnou část svých finančních prostředků, mezi prvními oběťmi budou kulturní pořady a kulturní redakce. Tedy přesně ty formáty, které už dnes bojují o holé přežití.
Bylo by logické začít šetřit například na vysílání velkých sportovních událostí? Z ekonomického hlediska by se o tom jistě diskutovat dalo. Jenže tlak veřejnosti by byl v takovém případě mnohem větší. Sport má obrovské publikum, silné emoce a schopnost mobilizovat diváky i politický lobbing. Kultura takovou sílu v celospolečenské diskuzi bohužel nemá.
Přijdeme o další prostor pro literaturu, divadlo, filmovou tvorbu a hudbu. O pořady, které dokáží přivést nové publikum k umění. O odborníky a redaktory, kteří mají zkušenosti, vzdělání a schopnost přibližovat kulturní svět široké veřejnosti. A kdo je nahradí?
Komerční média, která už dnes kulturní redakce omezují či je vůbec nemají? Sociální sítě, jejichž algoritmy upřednostňují konflikty a senzace? Influenceři, jejichž práce může být skvělá, ale nemůže systémově nahradit profesionální kulturní žurnalistiku? Obávám se, že odpověď známe.
O významu demokratických institucí se nejlépe přesvědčíme, když o ně přijdeme
Celá současná válka o budoucnost médií veřejné služby má mnohem širší rozměr než samotné financování České televize a Českého rozhlasu.
Bavíme se o tom, jakou společnost chceme mít. Zda dokážeme udržet instituce, které mají být nezávislé na aktuální politické moci. Zda jsme ochotni podporovat obsah, jehož hodnota se nedá měřit pouze sledovaností či většinovým potleskem a přikyvováním.
Média veřejné služby nejsou dokonalá. Nikdy nebyla a nikdy nebudou. To ovšem není argument pro jejich oslabování nebo likvidaci. Je to důvod usilovat o další rozvoj, kvalitnější fungování a zachování skutečné nezávislosti.
Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.