Algoritmus není kamarád: Proč dává omezení sítí do patnácti let smysl
V posledních dnech a týdnech zaskočil část veřejnosti návrh české vlády, která uvažuje o omezení sociálních sítí pro mladší patnácti let. Jednoduše řečeno, jde o to, zda mají mít děti plnohodnotný přístup na platformy, které dnes formují veřejný prostor víc než škola nebo rodina. A přestože se debata rychle zvrhla v klasický spor o svobodu a regulaci, mám pocit, že tohle téma si zaslouží pozornost.
Na sociálních sítích jsem v posledních deseti letech strávil mnohem víc času, než bych si sám přál. Když jsem zakládal komunitu Knižní závisláci, trávil jsem hodiny denně v komentářích, odpovídal na dotazy, řešil konflikty a někdy se pouštěl i do nekonečných debat o naprostých drobnostech. Čas, který jsem tomu věnoval, mi už nikdo nevrátí. Nelituji ho, ale dal mi cenný nadhled na to, jak lidé na sítích komunikují, co jsou schopni psát a jak snadno se diskuse mění v malé války.
Právě proto mi připadá důležité, že se o regulaci vůbec mluví. Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem zásahů státu do svobody podnikání či projevu. Zároveň bych si ale lhal, kdybych nepřiznal, že někdy v regulaci smysl vidím. Stejně jako jsem veřejně prosazoval pevnou cenu knih, protože věřím, že má svůj systémový význam, dokážu pochopit i argumenty pro omezení sociálních sítí pro děti.
Dnešní platformy totiž nejsou tím, čím bývaly, když jsem byl teenager. Algoritmy jsou navržené tak, aby nás udržely co nejdéle přilepené k obrazovce. Servírují obsah, který vyvolává silné emoce, často vztek nebo závist, a pracují s principy okamžité odměny. Dopaminové impulzy nejsou vedlejší efekt, ale základní stavební kámen celého byznys modelu. Pokud s tím mají problém dospělí, kteří už mají vybudované určité návyky a sebereflexi, o kolik zranitelnější musí být dítě.
Řada průzkumů upozorňuje na to, jak se proměňuje naše schopnost soustředění a práce s delším textem. Ztrácíme trpělivost, přeskakujeme, čteme jen úryvky a obtížněji chápeme složitější argumentaci. Mobilní zařízení a sociální sítě na tom mají významný podíl. Pokud chceme společnost, která je vzdělaná, gramotná a schopná kritického myšlení, dává mi smysl držet děti od tohoto prostředí alespoň částečně dál.
Nejsem naivní. Vím, že realita bývá rychlejší než zákony a že děti si často najdou cestu, jak omezení obejít. To ale neznamená, že nemá smysl nastavit určité hranice. Každá společnost přece vymezuje pravidla tam, kde cítí riziko. A vliv digitálního prostředí na psychiku a vývoj mladých lidí je dnes příliš silný na to, abychom ho ignorovali.
Když už se o změnách bavíme, osobně bych otevřel ještě jedno téma. Anonymní účty. Nejagresivnější projevy, se kterými jsem se na sítích setkal, téměř vždy přicházely z profilů bez reálné identity. Anonymita dává lidem pocit beztrestnosti a odpojuje je od odpovědnosti za vlastní slova. Historicky byly anonymní pamflety vnímány jako něco podezřelého a společensky škodlivého. Na internetu jsme z anonymity udělali standard.
Nemyslím si, že by naše demokracie byla natolik křehká, že by transparentnější prostředí neunesla. Pokud dnes někdo na sociálních sítích páchá trestnou činnost, policie je schopna se jí věnovat bez ohledu na to, zda jde o účet s fotografií nebo bez ní. Otázkou tedy je, zda bychom neměli chtít po lidech alespoň základní míru osobní odpovědnosti.
Uvidíme, kam se celá debata posune. Mám jen obavu, aby výsledkem nebylo polovičaté řešení, například určování věku pomocí umělé inteligence bez jasných pravidel a kontroly. To by mohlo otevřít další problémy, které dnes ani nevidíme. Přesto považuji za správné, že se o tématu začalo mluvit.
Autor tohoto článku je spisovatel, pracuje ve vedení nakladatelství a knihkupectví. Přednáší též o knižním světě, businessu a založil komunitu Knižní závisláci. Všechny názory uvedené v tomto textu jsou zcela soukromé a nereprezentují oficiální pozici žádné společnosti či oborové organizace. Máte-li jakoukoliv otázku či v článku najdete chybu, prosím napište na e-mail adam.pycha@gmail.com.