AI hlasy vs. herecký kumšt. Rozhovor s Kryštofem Knopem z nakladatelství Kanopa

Audioknihy jsou jednou z částí literárního světa, do které umělá inteligence vtrhla asi nejrychleji a nejviditelněji. Syntetické hlasy se rychle zlepšují, jejich využití je stále dostupnější a zároveň se zdá, že je posluchači přijímají podstatně vstřícněji než AI generované ilustrace nebo texty, které stále vyvolávají velmi silný odpor.

Jenže co se stane ve chvíli, kdy proti sobě postavíme technologii a herecký kumšt? Když na jedné straně stojí hlas vytvořený během několika okamžiků a na druhé interpret, režisér, zvukař a hodiny práce ve studiu?

Právě na to jsem se zeptal Kryštofa Knopa z audioknižního nakladatelství Kanopa. Je to člověk, který zná výrobu audioknih zevnitř a zároveň vyrůstal velmi blízko hereckému prostředí. Jak dnes vnímá nástup AI hlasů, kde podle něj mají své místo a existuje hranice, za kterou by už umělá inteligence v audioknihách jít neměla?

Začněme úplně od začátku. Jak vlastně vznikla Kanopa a kolik za rok natočí nových audioknih? V tomto roce to byla například nová Tess M. Puffrová a zdá se, že ta fungovala skvěle.

Ahoj Adame, Kanopa vznikla už v roce 2012, takže na audioknižním trhu působíme poměrně dlouho. Vydavatelství založil můj otec, herec a režisér Václav Knop. Tehdy vydával jen jednu nebo dvě audioknihy ročně a poměrně dlouhou dobu nám trvalo, než jsme se přeorientovali na produkční studio, které vyrábělo audioknihy na klíč pro jiné vydavatele. Postupně jsme se ale dostali i k vlastní produkci, se kterou jsme začali v roce 2023, a dnes vydáváme kolem 55–60 vlastních audioknih ročně. Tedy ještě před třemi lety byla naše produkce téměř nulová.

Nový titul od Tess, který jsme vydávali v koprodukci s Naším nakladatelstvím, je hezký příklad toho, že když se potká populární autorka a trendující žánr s dobře zvolenou interpretací a zvládnutou produkcí, může být audiokniha velmi úspěšná.

Ty sám pocházíš z výrazně hereckého prostředí. Nakolik tě ovlivnilo to, že jsi vyrůstal jako syn hereckého matadora a měl jsi k herectví a práci s hlasem odmalička blízko?

Asi víc, než si sám připouštím. Díky otci jsem velmi brzy pochopil jednu důležitou věc: mít dobrý hlas a umět s ním pracovat jsou dvě úplně odlišné záležitosti. Je to trochu jako mít drahou kytaru, ale neumět na ni hrát.

Václav je neuvěřitelný perfekcionista. Dokáže se zaseknout na jedné větě, protože sice ví, že ji řekl správně, ale neřekl ji výborně. Pro člověka, který sedí v režii, je to občas k zešílení, jenže pak slyšíte výsledek a pochopíte, proč to dělá.

Možná i právě proto mám hrůzu z představy, že někde audioknihy vznikají tak, že posadíte člověka s příjemným hlasem za mikrofon a on knihu přečte. Nepřečte. Nebo alespoň dobrý interpret ji jenom nepřečte. On ji musí pochopit, rozebrat, dát jí tempo, rytmus, vystavět postavy a dostat do ní něco, co na papíře vůbec napsané není.

To je asi nejdůležitější věc, kterou jsem se od otce naučil. Hlas je jen nástroj, herectví je řemeslo a to nejdůležitější se děje v hlavě člověka, který audioknihu nahrává. Proto mě tolik fascinují dnešní debaty o AI.